Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 4. října 1877

Den uběhne rychle, když se kreslí od osmi do dvanácti a od jedné do pěti. Jen cesta spolkne skoro hodinu a půl — a navíc jsem se trochu zpozdila, takže bylo jen šest hodin práce.
Když pomyslím na ta léta — celá léta, která jsem promarila! Zlostí by člověk mohl poslat všechno k čertu… ale to by bylo ještě horší. No tak, ubohá a odporná dívko, buď ráda, že ses konečně dostala k začátku… V mém věku! Devatenáct let za měsíc! Ve třinácti jsem mohla začít! Pět let!
Bývala bych malovala historické obrazy, kdybych začala před pěti lety. To, co umím, mi teď jen škodí. Vše je potřeba přestavět.
Musela jsem dvakrát začít znovu hlavu en face, než jsem byla spokojena.
Co se týká aktu, ten se nějak samosebou udělal a pan Julian neopravil jedinou čáru. Nebyl tam, když jsem přišla — jedna ze žákyň mi řekla, jak začít; nikdy předtím jsem akt neviděla.
Vše, co jsem dělala dosud, byl jen ubohý vtip!
Portugalec s dlouhým jménem nás přišel navštívit. Byla jsem v ateliéru.
Konečně pracuji s umělci — skutečnými umělci, kteří vystavovali na Salonu, za jejichž obrazy a portréty se platí, kteří dokonce dávají hodiny.
Julian je spokojen s mým začátkem. „Na konci zimy budete moci dělat velmi krásné portréty," řekl mi.
Říká, že jeho žákyně jsou někdy stejně silné jako žáci mužského pohlaví.
Pracovala bych i s nimi, ale kouří — a ostatně, jaký je rozdíl? Rozdíl tu byl, dokud ženy měly jen oblečený model; jakmile ale kreslí akt, nahého muže, je to totéž.
Posluhovačka ateliéru je přesně taková, jak ji popisují v románech. „Vždy jsem byla s umělci," říká, „a nejsem vůbec měšťanka — jsem umělkyně."
Jsem šťastna, šťastna.