Neděle 30. září 1877

Jak asi musí být šťastni — Giselle a Balsorano.
Znovu jsem se oblékla do bílého. Šaty z velmi silného žebrovaného sukna, bílého, ale velmi tmavého odstínu — zcela hladké — a co je na nich úžasné: Worth mi ušil živůtek, který dokonale sedí a přitom nemá ani jediný záševek ani šev na ramenou. Zapíná se vpředu a přesně uprostřed je stažen stuhou na úrovni prsou, což po každé straně tvoří tři záhyby. Je to tak prosté a tak přirozené, že nechápu, jak jsem mohla nosit cokoli jiného. Všechny mé šaty budou napříště takto a já tento živůtek nazývám Violette.
Ten výborný Torlonia nás potká na schodech. Říká, že ta Melissanova Američanka je pouhý přelud. Žádá o dovolení navštívit nás a já mu povídám, že jsme si vzali byt na Champs-Élysées 71, v prvním patře. Což je pravda.
Jedeme na dostihy, kde znovu vidíme černého vousu a jeho přítele. Neopouštějí mě. Výtahem a všude. Od rána do večera.
Jsem v bílém a nevečeřím u table d'hôte.
Soria se se mnou loučí, a dost zachmuřeně, přiznám se; vypadá smutně. Člověk by řekl, že ho žena podvedla — anebo ho snad jen bolí hlava.

Poznámky

Pozn. překl.: „Bílá, ale velmi tmavá" — Marie míní tmavě krémovou neboli slonovinovou bílou; Worth pracoval s jemnými odstíny téže barvy.