❦
Sobota 1. září 1877
Samedi 1er septembre 1877
Každé ráno až do poledne či do jedné bloudím v lesích, snívám nad některou z dobrých knih o antice a vymýšlím si hlouposti. Doryforós Odoaker a Larderel se mi podivně slévali v jedno v příhodě z Cancella a při obléhání Ravenny.
Tous les matins jusqu’à midi, une heure j’erre dans les bois, rêvant sur un des bons livres sur les anciens, et m’imaginant des bêtises. Le doryphore Odoacre et Larderel étaient étrangement confondus dans l’aventure de Cancello et le siège de Ravenne.
Řekla jsem již, že hraběnka Benvenutová je zde a chodí mě často navštěvovat? Ani užitečná, ani příjemná = otravná.
Ai-je dit que la comtesse Benvenuti était ici et venait souvent me voir ? Ni utile, ni agréable = assommante.
Jsem hodně sama, přemýšlím, čtu bez jakéhokoli vedení — možná je to dobré, ale možná i špatné.
Je suis beaucoup toute seule, je pense, je lis sans guide aucun, c’est peut-être bien, mais c’est peut-être mal aussi.
Kdo mi zaručí, že nejsem dlážděna sofizmaty a plna mylných idejí?
Qui me garantit que je ne suis pas pavée de sophismes et remplie d’idées érronées ?
To se posoudí po mé smrti!
C’est de quoi on jugera après ma mort !
Odpuštění. Odpouštět. To je slovo a sloveso hojně užívané na tomto světě. Křesťanství nám přikazuje odpouštět. Co je odpuštění? Je to zřeknutí se pomsty nebo trestu. Ale jestliže jsme neměli v úmyslu ani se pomstít, ani potrestat — lze tehdy odpustit? Ano i ne. Ano, protože si to říkáme a říkáme to druhým a chováme se, jako by urážka neexistovala. Ne, protože nejsme páni své paměti, a dokud si pamatujeme, neodpustili jsme.
Pardon. Pardonner. Voilà un mot et un verbe beaucoup employés dans ce monde. Le christianisme nous ordonne le pardon. Qu’est-ce que le pardon ? C’est la renonciation à la vengeance ou à la punition. Mais lorsqu’on n’avait eu l’intention ni de se venger, ni de punir, peut-on pardonner ? Oui et non. Oui, parce qu’on se le dit et le dit aux autres et agit comme si l’offense n’avait pas existé. Non parce qu’on n’est pas maître de sa mémoire, et tant qu’on se souvient on n’a pas pardonné.
Strávila jsem celý den u ostatních (to je nicejský pavilon) v domě naproti, kde jsem vlastníma rukama opravovala Dině střevíc z ruské kůže; potom jsem umyla velký dřevěný stůl jako kdejaká pokojská, a na tom stole jsem začala dělat varéniky (taštičky z mouky, vody a čerstvého tvarohu).
J’ai passé toute la journée chez les autres, (c’est le pavillon de Nice) dans la maison d’en face où j’ai raccommodé avec mes propres doigts un soulier de cuir de Russie à Dina; ensuite j’ai lavé une grande table de bois comme la première fille de chambre venue, et sur cette table je me mis à faire des Varéniki (pâtés faits de farine, d’eau et de fromage frais).
A ti ubozí, kteří mi k ničemu nejsou, se bavili tím, jak hnětu mokrou mouku, s vyhrnutými rukávy a s černou sametovou čepičkou na hlavě — „jako Faust“.
Et ces malheureux, qui ne me rapportent rien, se sont amusés de me voir pétrissant de la farine mouillée, les manches retroussées et une calotte de velours noir sur la tête « comme Faust ».
A pak jsem si vzala plášť ve stylu Robespierra barvy bílého kaučuku a šla jsem s Dinou udivit Tyrolačku, která prodává spoustu drobností, tím, že jsem se jí ptala na mrtvou hlavu Marcuardovu — ona to nechápala, koupila jsem od ní medvídka a odešly jsme.
Et puis je mis un paletot Robespierre couleur caoutchouc blanc et je suis allée avec Dina étonner la Tyrolienne qui vend un tas de petites choses, en lui demandant la tête morte de Marcuard, elle ne comprenait pas, je lui ai acheté un ours et nous sommes parties.