Pátek 31. srpna 1877

Trávím nejlepší léta svého života tím, že mě nikdo nevidí.
Kdybych neměla co oplácet, nic bych nechtěla — byla bych šťastna.
Ano, ale jak, k čertu, v mém věku přijmout život poustevnice!
Každý den se nabádám a je to ustavičný boj — jak se říká ve špatných románech, a v těch dobrých taky.
A pomyslet, že ten lotr Bashkirtseff!…
Paříž… to je pro mě hrob; nesmím ani pomýšlet na to, že bych v Paříži vycházela do společnosti, a nebudu-li vycházet do společnosti, nikde se neukáži — zvláště je-li tam Larderel. A to z pocitu, který každý snadno pochopí a který má k lásce hodně daleko.
A přesto bude nutné jet do Paříže, nebude-li možné žít v Itálii — protože rok života v ústraní dá v Paříži šťastné náhodě víc příležitostí než v Itálii. Paříž je univerzální bazar a pak je tam Výstava. A i kdyby šance byly stejné, nic by neuškodilo zkusit to v Paříži a potom se natrvalo přestěhovat jinam.
Šance na sňatek — a ne na vycházení do společnosti.
To je celá pravda a všechny mé počty, obnažené až na kost.
V nejbližších dnech pojedeme do Biarritzu — bude to moje poslední sezóna, jestli se nic nezmění.
Co kdybych se stala fatalistkou? To by bylo výborné. Ale na to ještě nejsem dost otupělá.
Pořád hledám a lámu si nad tím hlavu. Italská jezera by byla lepší než Biarritz, kdyby se dalo věřit, že je něco možné bez našeho velvyslanectví.
Kdybych věděla, kde je teď paní d’Yxkulová…