Neděle 2. září 1877

„Mimo Řím ztrácí život cosi ze sebe. Jen on nám každý den uchovává ta dvě uplynulá tisíciletí.“
Jak to, že svobodní lidé, které k tomu nikdo nenutí, jezdí trávit den do Čůrádenbadu — to jest Wiesbadenu?
Jedeme tam přesto, abychom viděly nejsměšnější národ světa slavit porážku nejelegantnějšího. Chtělo se mi spát a čas od času jsem pila černou kávu — jako Alexandre.
(Píšu a chrápu, abych se pomstila sousedovi, který minulou noc dělal čertovský rámus nosem; když jsem unavená, nechám chrápat Rosalii.)
Zdraví nás mnoho důstojníků; Liemanovy jsou v mámině opatrování, paní Liemanová je nemocná. Byl s námi jeden z pánů, které nám představili, jménem Orth; Chemisot už odešel, když nás předtím tři dlouhé hodiny nudil.
Byla jsem víceméně klidná; malé Liemanovy si čas od času jednu po druhé odváděla paní Gerbelová se svými čtyřmi dcerami, které patří ke společnosti hraběnky de Merenbergové; první dvě slečny Gerbelovy jsou dvorními dámami naší císařovny. Lautrec o nich hodně mluví, jsou ošklivé a vzdáleně jeho příbuzné. Lautrec je pochopitelně s námi vždy a neustále.
Mluvilo se o Itálii, máma se Ortha zeptala, kterou část Itálie viděl:
„Florencii,“ odpověděl.
„Znáte, madam, hraběnku de Larderelovou?“ zeptala jsem se, abych řekla tu nejpošetilejší věc.
„Oh, ovšem, zajisté!“ vykřikl Orth.
„A znáte také její děti?“ pokračovala jsem a upíjela černou kávu.
„Zeulom jednoho, toho druhého.“
„Alexandre?!“
„Brěcisně Alexandre!“
Zachvátil mě šílený smích, takže jsem musela odložit šálek na stůl, zčervenala jsem a nijak neskrývala, že prožívám příjemné překvapení. Všimli si toho a ty dobré malé Němky i plavý Orth, ten potměšilec (odpusťte výraz), mě prostodušně dobírali až do odjezdu s ALEXANDREM.
Orth nám vyprávěl různé věci o Larderelovi a také, že se o souboji atd. dozvěděl od mladíků z italského velvyslanectví v Berlíně.
Dodal ještě, že hrabě de Larderel je krásný a velmi bohatý a že jeho výstřelky a nedávný souboj měly velký ohlas.
Chápete, jak to na mě zapůsobilo. A věřím, že právě proto mi připadal zbytek slavnosti rozkošný, Němci sympatičtější a hudba s trubkami lákavá. Ohňostroj mě takřka uchvátil, protože Gerbelovy stály vedle (Lautrec jim byl deset minut předtím představil Dinu) a všemožně mi vycházely vstříc, takže jsem byla milá, a při poslední raketě už se všichni cítili jako mezi svými.
Při loučení jsme si tiskly ruce jako opravdové známé.
Chemisot představuje své dcery; nejstarší, provdaná, je berlínskou krasavicí. Ta zatracená německá jména…
Za cesty z Wiesbadenu do Schweinbadu se mluvilo o Alexandrovi a já jsem řekla něco pravdivého v odpověď mámě, která vyprávěla o nevázaném a bláznivém chování toho uzlíře.
„Alexandre,“ říkám, „přijel do Neapole celý z hedvábí, jak říkají Rusové. Byl tak tichý (oproti vám vždy) a tak nejistý, že mi napsal s dotazem, kdy… ‚Vím, že jste v Neapoli, ale kdy mi bude dovoleno vstoupit do vašeho království…‘ a pak to všechno… Ale vy! Ach, Bože, když na to pomyslím! Krájíte mu holuba, zvete ho, pečujete o něj, říkáte mu ‚moje dítě‘, zbožňujete ho! Oh! Kdyby se bylo vydrželo aspoň dva týdny, věci… by byly docela jinak. Neříkám to, abych prodlužovala hovor a žertovala, ale protože je to pravda — a vy to dobře cítíte!“
Kdy budu moci políbit římskou zem!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky s německým přízvukem: „Zeulement un, lé zégonde.“ ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky s německým přízvukem: „Brécisément Alexandre !“ ↩
Pozn. překl.: V originále německy: „mit trompeten“. ↩
Schweinbad („prasečí lázně“): Mariin posměšný název pro Schlangenbad („hadí lázně“), lázně u Wiesbadenu, kde rodina pobývá. ↩
Tout de soie („celý z hedvábí“): Marie převádí ruské rčení шёлковый („hedvábný“), jímž se říká o člověku krotkém a poslušném. ↩