Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 1. srpna 1877

Až do tří hodin ráno jsem včera bdila napůl ospalá ve své posteli, zatímco Rosalie, sedící na podlaze, mi vyprávěla variace na věčné téma. Avšak navzdory hře, navzdory příběhům, nedovedla jsem se hloupě dojímat, jak jsem to z hlouposti dělávala před rokem. Což znovu jednou dokazuje, že se stávám okouzlující — a že mě ten lump Alexandre učinil v milostných věcech způsobnější (?)
A to nedokazuje, že jsem lhostejná — nýbrž že jsem dříve byla tak dětinská, že jsem nevěděla „kam s sebou", jak říkám často. Nudila jsem se a rychle jsem té nudě dávala tělo. Dětství jedinců jako dětství národů, které nechápaly nic nehmotného a u nichž ty nejmenší věci nabývaly těla. Nechci se zřeknout toho, co jsem napsala o Antonellim — neboť jsem nepsala zbytečně ani bez důvodu. Ostatně to víte, ó vy, kdo toto velkolepé dílo nikdy číst nebudete. Ale Antonelli byla věc hmotného zájmu, při níž jsem hloupě upadla v omyl z neznalosti světských způsobů — a z níž jsem téměř udělala citovou záležitost, vždy z toho zuřivého chtění dávat tělo všem svým neuchopitelným trápením. Velmi často se k tomu vracím — neboť čím okouzlivější se stávám, tím více cítím vystupovat věci řečené lehkovážně, které jsem nikdy nemyslela vážně — které řečeny by nebyly ničím, ale napsány jsou těžké a trapné!... Kdyby šlo jen o mne, budiž — ale jde o to, co si pomyslíte, a víte o kom.
„Dva pocity jsou společné povahám hrdým nebo láskyplným: krajní citlivost na mínění druhých a krajní hořkost, když je toto mínění nespravedlivé."
Kdo je tedy ta rozkošná bytost, jež to napsala? Nevím již — ale tyto řádky jsem citovala právě před rokem a prosím vás, abyste na ně někdy mysleli, myslíce na mě.
Snad si myslíte, že když říkám, že mě Alexandre učinil v milostných věcech způsobnější, chtěla jsem vás přimět věřit, že jsem brala Alexandra jako lekci v duchu Audiffreta a Antonelliho? Nikoliv, že ano? Nikoliv — neboť nelituji ničeho; tak to muselo být; udělala bych to znovu — sama sebe neobdivuji, ale jelikož to bylo mimovolné, neobviňuji se ani. Kdyby se takové věci neděly, život by byl příliš dokonalý — nebyl by to již život.
[Slova přeškrtnána: Lituji, že se to] takto seběhlo — ale od toho k tomu, abych vysvětlovala své činy a skutky, vracela jim jejich zmeškaný smysl, říkala, co jsem říkala pro druhé, a nakonec na sebe zuřila... Ne.
Co mě například rozzuřuje, to je, že mě viděl... ošklivou a neohrabanou — dokonce... poslyšte — při návratu ze Sorrentu, v kaleše, po té bitvě — vzpomínáte si — způsobil mi bolest ruky, a aby se omluvil a pohledem si vyžádav od madame souhlas, aby to celé vyznělo chladněji, políbil mě na ruku mezi rukavicí a rukávem. A boj, horko, prach a rukavice — kdo ví co — způsobily, že ta část zápěstí byla téměř svraštělá... kůže vypadala ošklivě, odlupující se!..
„Fuj! Jakou máte tam ošklivou kůži!" zvolal Alexandre! Moje kůže, chápete — snad jediná věc, jež je na mé osobě bez výtky! Jako by mě byl někdo uřkl!
Nu tak to je to, co mě rozzuřuje, rozčiluje a co by mě přimělo tropit... hotové čertoviny, jen abych se rehabilitovala!!!! Bez [Škrtnuto: Diny a Alexandra a] bez nejmenšího záměru dát se milovat bych na to vůbec nemyslela.
Znovu jsem viděla své učence a myslím, že by se katalog mohl uskutečnit.
Tito lidé se smějí, že se takovými věcmi zabývám.
Tak moc po tom toužím.
Rémy nikdy neodchází — když přijde, jsem velmi spokojená; líbí-li se u mne, těší mě to.