Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 1. srpna 1877

Až do tří hodin ráno jsem včera bdila napůl ospalá ve své posteli, zatímco Rosalie, sedící na podlaze, mi vyprávěla variace na věčné téma. Avšak navzdory hře, navzdory příběhům, nedovedla jsem se hloupě dojímat, jak jsem to z hlouposti dělávala před rokem.
A to nedokazuje, že jsem lhostejná — nýbrž že jsem dříve byla tak dětinská, že jsem nevěděla „kam s sebou", jak říkám často. Nudila jsem se a rychle jsem té nudě dávala tělo. Dětství jedinců jako dětství národů, které nechápaly nic nehmotného a u nichž ty nejmenší věci nabývaly těla. Nechci se zřeknout toho, co jsem napsala o Antonellim — neboť jsem nepsala zbytečně ani bez důvodu. Ostatně to víte, ó vy, kdo toto velkolepé dílo nikdy nečtete. Ale Antonelli byl příběh zájmu, při němž jsem hloupě upadla v omyl z neznalosti světských způsobů — a z něhož jsem téměř udělala citovou záležitost, vždy z toho zuřivého chtění dávat tělo všem svým neuchopitelným nudám. Velmi často se k tomu vracím — neboť čím okouzlivější se stávám, tím více cítím vystupovat věci řečené lehkovážně, které jsem nikdy nemyslela vážně — které řečeny by nebyly ničím, ale napsány jsou těžké a trapné!... Kdyby šlo jen o mne, budiž — ale jde o to, co si pomyslíte, a víte o kom.
„Dva pocity jsou společné povahám hrdým nebo láskyplným: krajní citlivost na mínění druhých a krajní hořkost, když je toto mínění nespravedlivé."
Kdo je tedy ta rozkošná bytost, jež to napsala? Nevím již — ale tyto řádky jsem citovala právě před rokem a prosím vás, abyste na ně někdy mysleli, myslíce na mě.
Snad si myslíte, že když říkám, že mě Alexandre naučil v milostných věcech jak náleží, chtěla jsem vás přimět věřit, že jsem brala Alexandra jako lekci v duchu Audiffreta a Antonelliho? Nikoliv, že ano? Nikoliv — neboť nelituji ničeho; tak to muselo být; udělala bych to znovu — neobdivuji se, ale jelikož to bylo mimovolné, neobviňuji se ani. Kdyby se takové věci neděly, život by byl příliš dokonalý — nebyl by to již život.
[Slova přeškrtnána: Lituji, že se to] takto seběhlo — ale od toho k vysvětlování svých činů a skutků, k navracení jejich zmeškaného smyslu, k říkání, co jsem říkala pro druhé, k zuření nakonec na sebe... Ne.
Co mě například rozzuřuje, to je, že mě viděl... ošklivou a neohrabanou — dokonce... poslyšte — při návratu ze Sorrentu, v kaleše, po té bitvě — vzpomínáte si — způsobil mi bolest ruky, a aby se omluvil a pohledem si vyžádav od madame souhlas, aby věci učinil chladněji, políbil mě na ruku mezi rukavicí a rukávem. A boj, horko, prach a rukavice — kdo ví co — způsobily, že ta část zápěstí byla téměř svraštělá... kůže vypadala ošklivě, odlupující se!..
„Fuj! Jakou máte tam ošklivou kůži!" zvolal Alexandre! Moje kůže, chápete — snad jediná věc, jež je na mé osobě bez výtky! Což mě nepostihlo kouzlo!
Nu tak to je to, co mě rozzuřuje, rozčiluje a co by mě přimělo udělat... čerta, abych se rehabilitovala!!!!
Znovu jsem viděla své učence a myslím, že by se katalog mohl uskutečnit.
Tito lidé se smějí, že se takovými věcmi zabývám.
Tak moc po tom toužím.
Rémy nikdy neodchází — když přijde, velmi se těším, líbí-li se u mne.