Čtvrtek 2. srpna 1877

Šla jsem do Bon Marché s rodinou — při odchodu jsme potkaly paní Boydovou a Yorkovou a zůstaly jsme tam přes čtvrt hodiny povídat.
A večer, když jsem se dozvěděla, že máma a Dina jedou do Bois se slečnou Hallovou, navlékla jsem si kabát se třemi límci jako Robespierre přes svůj bílý plášť s kapucí, klobouk — Bůh ví jaký — a hnědou mantilu, a šla jsem s nimi; bylo tma (v devět hodin), ale přesto jsem vypadala podivně. Hovořila jsem o Florencii, o celé její společnosti — a tedy i o své rodině, o Alexandru a o Siléně. Mluvily jsme anglicky a italsky. Ta malá — anebo spíše velká — je velmi zasvěcena do všeho. Stačilo málo, abych se znovu znepokojila a znovu snila o bledé tváři Lardereho, lemované černými vlasy na pozadí tmavozelené sametové. Stačilo jen, aby řekla, že je Larderei pokládán za jednoho z nejkrásnějších mužů ve Florencii — a pak... ze způsobu, jímž o něm mluví, jsem viděla, že jsem se nemýlila a že moji Larderei jsou něčím.
Po návratu jsme u jídelního stolu pily osvěžující nápoje (dnes večer bez opilství) — a když se znovu mluvilo o Lardereovi a já jsem se oživila, máma najednou zvolala:
– Ne! Vše, co se děje, není k lepšímu! Přísloví lže!
A slzy... bez pochyby jsem pochopila proč — a to mě přinutilo znovu přemýšlet o tom, co se nikdy nesmí říkat nikomu. Jsou věci, jež si musí člověk nechat pro sebe...
Konečně mi slečna Hallová nabízí dopisy pro přítelkyně — zvláště pro slečnu Smithovou, která má jeden z nejelegantnějších salonů ve Florencii. To lichotí mé mánii.

Poznámky

Pozn. překl.: Bon Marché — průkopnický pařížský obchodní dům, otevřený roku 1852; přestavěn Eiffelem a Boileauem v letech 1869–1887; symbol moderního velkoobchodu.