Úterý 24. července 1877

... „vláčel, otupoval, promrhával, kompromitoval vše v nejochromujících, nejnižších, nejhanebnějších únavách hráčství: Chápu bledost, i zničení samotné, jež plynou z orgií a z lásky k ženám; je v nich energie, která je povznáší, výsledek, který jim dodává poezii, příčina, která je omlouvá. Duše v nich měla svůj okamžik; všechny smysly konaly svou službu: oči spatřily krásné tvary; ruce se jich dotýkaly; uši slyšely slova lásky, jež pravdivá či lživá jsou vždy sladká k slyšení; ústa ochutnávala bez rozmyslu vína i polibky; čich vdechoval soustředěné a smíšené vůně květin, ovoce a žen. Ale tato bledost, odlesk zeleného sukna, ale tato víčka vypálená a zrudlá stále upřeným pohledem, ale tato záda shrbená napětím hlavy k jedinému bodu; ale tento nervózní třes zrozený z emocí, jež je třeba skrývat; ale tato němá orgie v nižších částech duše; ale toto příšerné, neplodné konkubinátství muže a karty — je pro mě, pro každou rozumnou bytost, a tím spíše pro ženu, která tím musí trpět, jednou z nejodpudivějších věcí, jaké existují..."
To zpívá pan Dumas a to adresuji našemu Alexandru. Jenže Alexandre mi může odpovědět, že se ho to týká i netýká, neboť není výlučně hráčem — což by bylo vpravdě příšerné — ale dělá vše, co jeho slavný jmenovec připouští i vyčítá, ten žertéř Dumas.
Hráčství otupuje, to je pravda — ale vím, že hru si zamiluji.
Ostatně proč mohu žádat něco jiného? Jsem krásná? Ne. Jsem učená? Ne. Jsem duchaplná? Ne. Nuže, proč tedy? Pocházím z jedné z prvních rodin své země? Ne — ale z rodiny soudních procesů a skandálů. Inu, tak plesnivěj, dívko — nač si stěžuješ? K čemu ty nároky? To bylo dobré ve čtrnácti. Teď ti je osmnáct a půl, musíš chápat věci. A já je chápu — ale [Slova přeškrtána: co jsem] udělala se svými talenty? Nic!
Prchajíc z města do města před všemi druhy zármutků, neměla jsem čas nic udělat! Jsem ubohá! Zabijte mě, Bože, mám-li žít jako teď!
Nebylo by bývalo lépe opustit Nice, usadit se v nějakém městě a strávit tam tyto poslední tři roky studiem!!
A to jsem udělala! V roce 1875 jsem nemohla odjet, protože moji byli zdrženi papíry procesu — odjela jsem v roce 1876; přijela jsem do Říma! Tam jsem měla zůstat. Inu, nemohla jsem!! Nemohla jsem, protože jsem tam přijela s iluzemi. Kdyby to bylo teď, jednala bych jinak...
Teď bych věci dělala moudře — jela bych do letoviska, kam jezdí římská společnost; na venkově, u vod se snadno navazují známosti, a pak podle toho, zda bych uspěla či ne, bych jela nebo nejela do Říma. Teď je příliš pozdě.
Anebo jít žít do Říma zcela jako cizinka, jako umělkyně... A teď je příliš pozdě! !
Neapol je město bez možností a hloupé jako Nice. Florencie je napůl mrtvá od té doby, co je Řím hlavním městem.
A kdyby otec chtěl — mohli bychom přece žít v Římě!! I teď!!!!!!
Tak tedy — je zcela jasné, že v Římě nemohu do společnosti. Dobře, tedy tam nejít, neboť být tam jako v Nice by mi bylo nesnesitelné.
Zbývá mi jen Paříž — a aspoň tam nebude žádné zklamání. Vím, na čem tam jsem. Nepředvídám nic jiného než Bois a Operu.
Během karnevalu se tedy nehnu. K čemu se vláčet nevím kam a nevím proč.
Ale zde se nedá studovat jako tam!!! To je přece známo! Všichni to vědí, říkají!!
Zemřít lze všude — a doufám, že mi Bůh prokáže tuto milost!
Chci se bavit!
Pojedu strávit karneval v Neapoli, pak do Milána a pak do Londýna.
Chci žít!!!
Celý den jsem měla velké obavy — zdálo se mi, že se Alexandre chystá ženit. Vpravdě není v takovém případě nic hloupěji trapného než vaše služebnice, která na každého křičela „Alexandre" tak dlouho, až to omrzelo i její vlastní uši.

Poznámky

Pozn. překl.: Zelené sukno (fr. tapis vert) — plstěný pokryv hracího stolu, metonymie pro hazardní hru.
Pozn. překl.: Konkubinátství — souložnictví; Dumasova metafora pro obsedantní vztah muže s kartou.
Pozn. překl.: Citát z románu Alexandra Dumase syna „La Dame aux Perles" (Dáma s perlami, 1854).
Pozn. překl.: Illustre homonyme (slavný jmenovec) — Alexandre Larderei sdílí jméno s Alexandrem Dumasem.