Neděle 1. července 1877

Kvůli všem těm politickým machinacím se na dnešní přehlídku čekalo s napětím. Doufalo se v ovace pro maršála — v projev věrnosti armády, konečně. Nedošlo vůbec k ničemu. Sotva pár potlesků pro vojsko. Suďte sami, zda jsem napínala uši ze všech sil, nemohouc nic vidět. Ale postupujme po pořádku a vylíčme ten rozkošný den.
Nejprve mi přinesli šaty, z nichž žádné nebyly k nošení. Po špatném jídle je to ta nejnepříjemnější hněvivost. [Škrtnuto: Potom] Vyjíždíme v devět s panem a paní de Mertensovými. Baron je nudný jako vždy — málokdo dokáže tak lézt na nervy jako on.
Na každém kroku přicházely instrukce, obavy, dohady — o čase, o místech, která bychom zaujali, o kočím, o slunci, o davu — a všechny ty zbytečné a dráždivé malichernosti, jichž jsou Francouzi takovými mistry.
Konečně přijíždíme — předcházeny, obklopeny, provázeny šíleným davem, jakého Paříž ještě nezažila. Vstupenky, které máme, jsou pro velmi neurozená místa a tak přeplněná, že tam nevydržím ani dvě minuty — jen dost dlouho, abych zahlédla maréchale v středové tribuně, jak hraje císařovnu.
Měly jsme vstupenky na sedadla — a protože jsem tam nechtěla zůstat — ostatně baronka se dusila a souhlasila se mnou — vyšly jsme na trávník a tam bylo potěšení na dvě hodiny. Teta mě přesvědčovala, že do tribun můžeme vejít se smělostí, potom nás chtěla přimět uvěřit, že máme správné vstupenky — čert mě vem, nevím proč. Věděla, že nikoho neoklame, ale byla to taková touha po... chtít, aby se věřilo, že se věří... nevím to ani já sama!
Stížnosti a nespokojenost jsou přípustné jen tehdy, když je tu někdo, kdo nám může pomoci. Ale hlasitě si stěžovat, bručet a říkat hlouposti před policemen, panem a paní de Mertensovými — to bylo upřímně řečeno hloupé a mě to velmi drásalo. Ale protože jsem zvyklá na všechny nepříjemnosti a starosti, mlčela jsem, zabarikádovaná za lhostejností, do níž se odevzdávám od nějaké doby z lenosti a ze sklesnutí.
Teta hrála netrpělivost, aby se zdála důležitou, myslím — ale v nynější situaci to bylo tak hloupé!
Navzdory všem těm vznešeným pohnutkám jsme viděly odcházet polovinu lidí, než jsme nalezly svého lokaje a kočár.
Maréchalu zdraví jako královnu... ne — klobouk se před ní sundává dost rychle a ona zdraví napravo nalevo. Na mě to neudělalo žádný dojem — kdežto pozdravy a výrazy tváří těch, kteří zdraví princeznu Margheritu, císařovnu Rakouska a naši Velkovévodkyni Dědičku, zanechaly ve mně dojem uctivého nadšení, které nutí myslet: Musí být přece něco v královském původu, když lidé vypadají tak dojatě, tak šťastně, když ji zdraví.
Z celé přehlídky jsem viděla zadní stranu tribun a ty, kdo se vraceli přes Champs-Élysées.
Zatímco President Republiky dělal přehlídku svých vojsk, já dělala přehlídku svých neštěstí. Paříž nebo Nice — je to totéž, jenže Paříž je větší, takže neštěstí je také větší. Nepravděpodobné, že kdy znovu najdu tu důvěru v sebe a tu sebejistotu, které jsou do jisté míry nutné k dobrému chování.
Vidouc paní Basilevičovou velmi ztloustlou a obklopenou pěti nebo šesti pány, z nichž jedním byl hrabě de Tanlay, rychle jsem se skryla za baronku — a protože jsme seděly pod stromy, ona mě neviděla, ani pan de Tanlay. Čekaly jsme na kočár.
Jsem tak nešťastná, tak skleslá, tak ztracena!!!
Vzpomněla jsem si na dostihy ve Florencii — a tak vtipný vzkaz, který jsem pro Marcuarda připravila, neodejde.
Ale ten pan de Tanlay je naprosto nesnesitelný! A mám velkou chuť mu napsat toto:
Pane,
Bylo by bývalo mnohem snazší vyjádřit svou lítost, než mi posílat lístky na sedadla, jejichž přednosti jsem mohla ocenit jen dnes a po dobu dvou minut. [Škrtnuto: V tom nespatřuji francouzskou zdvořilost vůči dámě, cizince] ANEBO toto ne — uvidíme zítra; ráda bych toho pána potkala u Boydových, přivedla řeč na přehlídku a řekla:
— Ne, nebyla jsem tam — protože jsem měla jen lístky na sedadla, dala jsem je své modistce.
Psát dopisy znamená úplně se pohádat — a možná budu příští zimu ráda mít i pochybnou možnost získat pozvání na plesy Presidenta.
Ach! je třeba skoncovat... ale jak! Jak změnit tuto bídnou existenci!! Nemám ani tu naději jako dříve, že si mě pro mou krásu vezme nějaký šlechtic. Ošklivěla jsem! Chmurné myšlenky, zklamání, stálé obavy, bdění mě... zčernily pleť, zkalily oči a daly mi výraz sevřený, unavený, opuchlý, když mlčím.
Jenže pro ty, kdo vás vidí v kočáře, mlčíte vždy. Možná jsem se ani nezměnila, ale ztratila jsem veškerou sebedůvěru pro nedostatek povzbuzení — a už nic nečekám!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen" — policisté; Marie používá anglické slovo.