Pondělí 2. července 1877

Vracím se z Opery — seděly jsme vpravo, v prvním patře. Berthe byla s námi. Nebyla jsem ani hezká, ani nijak elegantní — nadto v neznámém prostředí.
Ostatně — nezáleží na tom, neboť mi Bůh prokazuje milost, že mě nechává ke všemu lhostejnou. Pro klid svědomí jsem vyvinula jisté úsilí, abych se vzchopila, ale apatie přetrvávala... Ostatně ani nemám touhu být jiná — trpí se víc, když má člověk otevřenou mysl i srdce.
Nice nestačí! Pronásledují mě všude! Máma dala naši adresu Georgesovi, který je o půlnoci, opilý, odporný, u nás! Musí být buď šílená, nebo hanebná!
Dříve jsem křičela, ale teď na to už nemám morální sílu. Jen se cítím ztracena a prosím Boha, aby mě nechal raději zemřít, než mě mučil. Zemřít je už samo veliký trest — neboť zbožňuji život.
Zdá se, že Tanlayovy vstupenky byly dobré — Boydovi měli stejné. Dobře jsem udělala, že jsem počkala s tím krásným dopisem.
Ach, jak se nenávidím!!!