Pondělí 2. července 1877

Vracím se z Opery — seděly jsme vpravo, v prvním patře. Berthe byla s námi. Nebyla jsem ani hezká, ani nijak elegantní — nadto v neznámém prostředí.
Ostatně — nezáleží na tom, neboť mi Bůh prokazuje milost, že mě nechává ke všemu lhostejnou. Ze svědomitosti jsem se pokusila trochu oživit, ale apatie přetrvávala... Ostatně ani nemám touhu být jiná — trpí se víc, když má člověk otevřenou mysl i srdce.
Nice nestačilo! Pronásledují mě všude! Máma dala naši adresu Georgesovi, který je o půlnoci, opilý, odporný, u nás! Musí být buď šílená, nebo hanebná!
Dříve jsem křičela, ale teď na to už nemám morální sílu. Jen se cítím ztracena a prosím Boha, aby mě nechal raději zemřít, než mě mučil. Smrt je ostatně již veliký trest — neboť zbožňuji život.
Zdá se, že Tanlayovy vstupenky byly dobré — Boydovi měli stejné. Dobře jsem udělala, že jsem počkala s tím krásným dopisem.
Ach, jak se nenávidím!!!