Sobota 30. června 1877

Od dnešního dne se vozíme v našem osmipružinovém kočáře. Jenomže najatí koně a absence livreje mě urážejí natolik, že se v Bois cítím celá stísněná — ostatně jsem v černém. Měla jsem jít s Boydovými do cirkusu, ale nejsem dost odpočatá na to, abych se ukazovala. A pokud jde o zábavu, jaké bych se mohla dočkat... to snad nemyslíte vážně?
Hraběnka de Bailleulová přišla dnes večer k Mertensovým.
Byla jsem sama, když baronka, její sestra a paní de Bailleulová přišly ke mně — a hraběnka mě přinutila svléknout župan. To jste měli vidět ty tři stařeny. Ty výmluvné pohledy, které si vyměňovaly, ta naznačená slova. To mi nelichotí — už dávno vím, že na světě není nic krásnějšího než moje tělo a že je to pravý hřích, hanebnost, nenechat se vytesat nebo vymalovat.
Taková krása nemůže náležet nikomu zvláště — je to jako muzeum otevřené všem.
V Bois bylo tolik povědomých tváří — lady Cooperová, paní de Bernisová rozená Sabatierová (z Nice), tučný Mayer, Durandovi, Buenovi, Morenovi — ale ti... mi nic neudělají. Jsou to lady Cooperová, paní de Bernisová a tučný Mayer, kdo mi mohou uškodit, třeba i aniž by to chtěli.
Včera se mi zdálo o mé drahé matce v smutečním oděvu. Dnes v noci se mi o ní zdálo znovu — zpívala. To prý věstí zprávy.
Marcuard mi nepíše. Mám chuť napsat mu.
Ale co to znamená, že jsme dosud nespatřily Paula de Cassagnac.
Mám ten telegram na svědomí — byl neobyčejně hloupý.