Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 18. června 1877

Doprovodila jsem své k nádraží a šla s Dinou k Anitchkoffovým.
Mluvili jsme o Lardereiovi. Pan Anitchkoff chtěl pořád, abych si ho vzala — odmítala jsem rukama i nohama, jak si jistě domyslíte. Je velký vítr, který mě dělá celou podivnou.
Ten tvor... Audiffret pozval na oběd Alexandra, Torloniho, d'Aspremonta a vikomta de Plancy.
Myslíte, že Torlonia nic neřekl o nás, o mně a o přestrojení?
Nechápám, co píši. Sedmnáct svíček hoří v modrém pokoji, čtyři tady — vše je ozářeno; čtu nevím co a občas jdu se válet po zemi s Praterem, Pinciou a Bagatelle.
Zítra odjíždím. Ta ubohá Bagatelle... je bulldog neobyčejné síly, jemuž jsem zakázala stříhat uši — což jí místo přirozené krutosti svého plemena propůjčuje výraz nekonečné dobrosrdečnosti. Není nikoho oblíbenkyní, skoro pronásledovaná — a její pokorný výraz mě dojímá jako velká neštěstí. Vzpomínáte si, že? — Bagatelle koupena v Paříži, přimáčknutá a vyléčená ve Spa?
Jsem lehce nervózní a ospalá — jako bych čekala na něco.
Odjíždět a říkat si přitom navždy — to dává jistý chlad a znepokojuje. Lítosti, které zanechávám i které si beru s sebou, mi přinášejí slzy do očí... Ale nepláču již jako dříve. Od svého příjezdu do Neapole jsem neplakala více než třikrát.
Právě jsem hrála na mandolínu, sedíc ve své mušličce jako Amfión... nebo nevím již jaké poetické stvoření. Rosalie, sedíc na zemi, mi vypravovala o zlomyslnosti Tornioly i.e. Torloniho a o Alexandrově výjimečnosti a půvabu jeho rodiny.

Pozn. překl.: i.e. — z latinského id est (totiž); Marie kóduje Torloniho jako „Torniola".
Chvílemi si myslím, že on a já jsme totéž — a chvílemi se celá udivuji, že mluvím o tom cizinci, který je tam někde v Monaku, nevím kde, s nímž nemám žádný vztah.
Pincio uprostřed modrého saténu a bílé krajky je jako pes neskutečně elegantní.
Konečně — přijíždějí z Monaka, tak netrpělivě očekávaného. Larderei nepozdravil tetu a mamě řekl, že věděl, že antipatie mezi ním a tetou je vzájemná. Máma, která po celý večer přijímala jeho důvěrnosti, je zdrcena. Nemiluje ani svou matku.
— „Vše jsem prohospodařil — svůj majetek, zdraví, život."
Je zruinovaný, hledá manželku nebo se chce zabít; máma je zoufalá z tohoto znechucení vším, z toho prázdného srdce, vysušené duše, zvrhlého a zdolaného a beznadějného ducha.
Ale nejlepší je odposlouchávat u dveří — udělala jsem to jako podruhé. Nevím, jaký smutný požitek člověk má z poslouchání líčení svých neštěstí. Litovali mě a říkali, že s mými aspiracemi, s mými touhami nemám ve skutečnosti než bídu a trýzeň — a že k smazání hořkostí, které jsem dosud zakoušela, není na světě dost velké štěstí. Opakovalo se, že jsem zamilovaná do Alexandra a že mě nechce ani znát.
— Nelekejte se, Madame, řekl, až se za čas dozvíte o mé smrti; varujte také slečnu Marii.
Kdyby to aspoň bylo vážné. Všechna ta zoufalá slova, všechny ty příběhy o morálním a fyzickém zničení mě roztřásly — cítím se sama zničená a ubohá! Oh! Ubohá II! Mě nenávidí — co tím chtějí říci? Myslí, že tím vyléčí tu lásku, která neexistuje? Vše, co dělají, je dovést mě k zoufalství a učinit mě hluboce ubohou — znechutit mi mě samu až k smrti.
Pokud jde o Lardereie — to ještě nic; je to, když myslím na vše ostatní, že... jsem nevím jak! Nevidím nic šťastného, nic utěšujícího; mám strach — pověrčivý, strašný strach!
Tato strašná bolest mi dává chvíli odpočinku — spíše otupenění — aby mi pak dala sílu trpět jako poprvé v den, kdy se jako dnes mrak protrhne.
Zítra... zítra na sebe znovu zapomenu.
Slyšet ty, kdo mě obvykle podporují, zoufat nad mým osudem — to mě zdrtilo...
A ten Alexandre teď... ale když ho nemiluji — co mi na tom záleží? Sama nic nevím — zajímá mě, sdílím všechny jeho činy, starosti, veškerou jeho bídu. Bože, kdybych měla peníze II!
Dal mi stokrát prostřednictvím mámy najevo, že je mu velmi líto, že ho milují — protože on sám to nedokáže. Chce znovu dobýt svůj majetek a to ho trýzní, zaměstnává.
Nechci, aby má matka již hrála tu ubohou roli — jen aby mi přišla vyprávět nějaké... hlouposti.
Nevím, jak to vysvětlit — co říci — kdyby mě Rosalie nechala samotnou, možná bych plakala.
Alexandre mě lituje! Šílím z toho žalem.
Ne, nevěřte, že jsem nešťastná — je to jen dnes večer; vždyť jsem vám řekla, že se ničeho nebojím — ani manželství, ani smrti — jen abych nezměnila svůj záměr.
Velmi trpím — nemohu říci jak — trýzním se a to mi přináší potěšení.
Když myslím na sebe, srdce mi puká lítostí!! Bože — kdybych s tím mohla něco dělat.
Bože můj.
[Na příč stránky: Připadá mi, že to je má matka, kdo přináší smůlu! Vždy se spřáteluje s těmi, s nimiž mám neshody. Přináší mi smůlu a bojím se, že ji budu nenávidět.]
Kdybych si opravdu, ale opravdu dobře zvykla na myšlenku, že jsem nešťastná, byla bych klidná. Ale vždy na to zapomínám — a pokaždé, když mi to někdo připomene, zdá se mi to tak nové a tak strašné, že zoufám jako nejšťastnější žena na světě při své první nepříjemnosti.