Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 17. června 1877

Nečiním si žádné iluze — včera ho přivedli skoro násilím... ostatně jeho příjezd do Nice, ta maškaráda... to vše je tak podivné; zdá se mi, že jsem snila.
Přemýšlela jsem s dost živou uraženou pýchou, že dnes nepřijde. Ale ne — přišel; tropila jsem si žerty z máminy lásky k němu, dělala jsem mu nahlas vyznání klidným tónem, napůl lhostejným a lehce posměšným, jenž je co možná nejlepšího vkusu — a který neprojevoval ani mrzutost, ani rozrušení. Ostatně jsem nebyla ani mrzutá, ani rozrušená. Cítila jsem se svou — leda starosti způsobené nedostatkem sluhů atd. Místo elegantního komfortu bych si přála nádheru.
Je škádlivý jako dítě — stačilo, abych shledala rybu špatnou, a hned ji žádal dvakrát. Chtěla jsem zahnat psy a on se dal do vyprávění o své lásce k psům; přisvědčím mu a on přizná, že jsou to odporná zvířata. A tak dál s kávou, okurkami, nejmenšími prkotinami. Také jsem ho takřka nazvala Radostí-mých-očí spolu s jinými něžnostmi — a Lise jsem zakázala se na něj dívat.
— Je to velmi nebezpečné, má drahá Lise, pro děti.
S největší péčí jsem se vyhýbala tomu, abych zůstala o samotě s nejkrásnějším ze všech Lardereiovců na světě — což způsobilo, že on o to sám usiloval; ostatně nás nikdo nerušil. Mluvili jsme o aprílových žertech a dalších věcech do vůle — nahlas — jako by to opravdu byl jeden z nejrozkošnějších vzpomínek světa.
[Škrtnuto: Co je statečné — vypadá to, jako by nám říkal: to jste byla vy včera.]
Místo popírání Monaka si z toho tropím žerty a říkám mu:
— Kdo jiný by se přestrojoval, barvil vlasy a obočí, jen aby vás zahlédl, ne-li já?
— Ne, ne, promiňte, to není tak — jen je zcela možné, že jste nechtěla být vidět v herně, a proto jste vzala ten kostým, abyste doprovodila svou váženou maminku...
— Oh, to vůbec ne — bylo to kvůli vám, neboť za vámi šílím, neboť vás zbožňuji celé dva roky...?
— Ach! Promiňte.
— Ale...
— Jsem hloupý...
— Ano...
— Jsem hloupý... počkejte! Ale ne natolik, abych tomu věřil.
— To je škoda — ale mýlíte se.
Co mě mrzí a těší zároveň je, že Larderei se chová s vytříbenou jemností a nádherným vkusem. Ujišťuje mě, že nikdy nevěřil, že to byla já — Clément mu to řekl a on nikdy nevěřil — s výrazem, který říká: Poznal jsem vás, dobře to víte, ale protože si to nepřejete, je to tak, jak si přejete — a nechci vás ani žertem a ani narážkou urážet podezřením. Vědět o vašem přestrojení by mě zavedlo příliš daleko.
A navíc mi dává najevo — mně — že... jako by... jsem byla krutá k němu. Co tomu říkáte? To je ta drzost!
A pak hraje roli mého strýce — jde s mámou do kuřárny a říká jí: „Poznal jsem ji, nejsem hlupák — ale nesmí se to vědět, a udělal jsem tolik a tolik, že Torlonia je na falešné stopě."
Tolik jsme o tom všem tlachali, že polovinu zapomínám. Všechny ty komedie, narážky, lži mě opravdu zmátly — nevím již přesně, kdo ví, kdo neví, co se smí a co se nesmí vypravovat — a komu a jak.
[Na příč stránky: Tak jako tak — musí být přece jen poctěn, a je. Já to sama cítím, když mě obdivuje muž, i ten, který mi je lhostejný.]
Připadá mi tak přirozené, že tu je, že mi to přes vše dělá... jakýsi strach.
Všichni byli v Monaku a já se bavila dědečkovými kletbami a pohrdáním pro Lardereie — a to vše proto, že Larderei rozbil sochu Psyché a zvedl... myslím... přikrývku nebo košili ženě toho ubohého sochaře.
To ukazuje, nakolik je třeba věřit tomu, co se říká.
Rosalie a Séraphin znovu začínají! Šli do Villefranche a Rosalie mi přísahá na hlavu své matky, že se skoro celou dobu mluvilo o nás — a to takto. Pan hrabě se často nudí, pan hrabě je úplně proměněn, pan hrabě dostával ve Vídni dopisy, v nichž mu psali, jak ho ve Florencii miluji a jak se líbím své drahé matce. Pan hrabě je do mě bláznivější než kdy jindy — a včera byl pan hrabě tak šťastný, že dlouho hovořil se Séraphinem a řekl mu, že [Škrtnuto: chce si mě vzít] chce se oženit...
Ostatně to vše mi připadá tak směšné!
Buď ten sluha lže — nebo ten ubohý Alexandre přišel o rozum.
Teď ho chci vidět hrát!.. Jak to zařídit! Jak se přestrojit? Ten prokletý Žid mě stejně najde.
Pohleďte, jak klame zdání! Alexandre je v Nice v létě, zatímco jsem tu já — a Alexandre se usazuje v Paříži na zimu.
Od té doby, co je tu, nebylo ani prudkých emocí, ani záchvatů, ani svírání srdce — jsem jen trochu neklidná a skoro nic nejím, to je vše. Od včerejška jsem přijala kávu, čaj a třešně — ostatní nechce jít dolů.
To vše mi připadá tak podivné... a tak přirozené, že se v tom již nepoznávám; a kdybych se nebála směšnosti, řekla bych, že nás přes vše spoutal ďábel jednou provazem — Lardereie a mě.
Vrací se z Monaka.
Není možné ponižovat, zneuctívat a špinit člověka více, než se to dělá s Lardereiem. Potřebuji ho vidět, abych se uklidnila — sotva zmizí, představuje se mi tak, jak mi ho líčí: ohavný, zmrzačený, zloděj, podvodník, zbabělec, srab, zvrhlý, zkažený, shnilý!...
A přece dnes hovořil tak dobře — byl tak prostý a tak jak se sluší a patří.
Ale tito sluhové jsou absurdní... proč Séraphin vymýšlí, že jde o mě?
Že se pan hrabě stal čímkoli, co chce — že si pan hrabě přeje oženit se — to je možné; je dost unaven, dost zvrhlý, dost opotřebovaný pro takový krok. Že ho paní hraběnka nakonec shledává okouzlující a píše mu to — to je také možné. Ale že on sám říká, že je do mě zamilován více než kdy jindy!... To je... žert.
Vidíte — psal florentský sluha do Vídně, a hraběnka i čert!
A vypravuji jen to, co Rosalie oficiálně přísahá — zbytek je vzácné něžnosti.
Říká se, že Torlonia byl dnes večer opilý na mrtvolu — Larderei také opilý, třesoucí se, rozrušený a hrající ubohně. To je k politování. Chtěla bych ho vidět klidně prohrávat nebo vyhrávat sto tisíc franků. Co chcete — je to jeho povaha.
Smějeme se tomu všemu — a přesto jsem dost zmatená se vším tím pokrytectvím.