Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 19. června 1877

Každý den po celý měsíc opakuji, že 15. června musím odjet a prosím, aby se připravovali — pokaždé opakujíc, že se bojím scén a prosím, aby mi je ušetřili.
Zkrátka — dnes mě přivedly do stavu, kdy bych kousala do železa! Právě v okamžiku odjezdu tytéž záminky, jež byly vždy uváděny s takovou chladnokrevností a takovou drzostí!!!
Tři dny jsem trochu bláznivá a jako v mlze... dala jsem se do pláče — vytrvaly; křičela jsem — bez úspěchu; tak jsem rozbila, co se dalo, říkala hrozné kletby a strčila jsem do tety, bila jsem ji!
Odpusťte mi tuto nestvůrnost proto, že ji říkám tak bezohledně otevřeně.
Kdybyste byli na mém místě, možná byste mě neodsuzovali v takové míře.
Po té strašlivé scéně jsem upadla do takové strnulosti, že jsem tři čtyři hodiny seděla ve stejném křesle, zatímco se hrál piket s Anitchkoffovými.
Teta a máma jsou dobré, milosrdné — ani se na mě nezlobí; co by je vyděsilo, je cokoli, co by mohlo dopadnout na mě. Vědí, že jsem napůl bláznivá a zcela nešťastná. Kdybych nebyla tak znechucena a tak zděšena, řekla bych, že se staly pasivně poslušnými — a že v jakémsi černém oblaku, který mě obklopuje, si vychutnávám tu nestvůrnou moc.
Paní Anitchkoffová říká, že by mě tak chtěla vidět vždy.
— Jste klidná, váš obličej je odpočatý a dýchá klidem a dobrotou — a jste hezká.
Poprvé od dětství jsem strávila celý den se všemi.
Paní Kondareffová přijela veselá jako ptáček se svým bratrancem Baranvitchem, který byl těžce nemocen. Vzpomínáte si na něj, že — z prvních dnů mého příjezdu? Pili jsme čaj v zahradě.