Sobota 16. června 1877

[Pokračování ze 15. června]
— Je Čerkeska? zeptal se Nemekoff.
— Ne, narodila se jako Basilewská a vdala se na Kavkaze, odkud přijíždí.
— A hraje?
— Ještě ne.
— Oh, má ve vás dobrou učitelku. Je to velmi hezká žena.
Stejně tak s ostatními — paní Bouldakoffová přišla říct, že ji obtěžuje muž, jehož ohromila krása kněžny. V celém tom dění byl pohled na mámu trýznivý. Jak se dámy přiblížily ke stolu třiceti a čtyřiceti, poznaly hrajícího naproti nim Alexandra, převelice nervózního, jenž pohlédl na kněžnu jako na úplně novou tvář a vrátil se ke hře. S donem Clementem to bylo jiné. Zvedl hlavu — a jakkoli rychlý byl jeho pohled, nešťastná kněžna se domnívala, že je poznána — a právem! Ihned ten prokletý Žid šel to říct svému příteli, který se rychle zvedl, přistoupil ke kněžně, prohlédl ji — a nepochybně přesvědčen se vrátil hrát.

Pozn. překl.: „le maudit Juif" — doslova „prokletý Žid"; Marie běžně užívala antisemitické označení pro dona Clementa. Přeloženo věrně jako doklad dobových předsudků.
To začínalo špatně. Kněžna se dala do hry a ke všemu se předváděla s ještě větší odvahou — doufajíc, že to vyhraje drzostí — když zaslechla Lardereie, Torloniho a paní Bashkirtseffovou mluvit o neobyčejné podobnosti. Ta ubohá žena, máma, měla výraz tak sevřený a tak vystrašený, že by to samo stačilo, aby už nikdo nepochyboval.
Torlonia ujišťoval, že pár polštářů není žádný problém a že není nic snazšího, než si vycpat postavu.
Po čem ta ubohá kněžna toužila, bylo znovu vidět Alexandra jako tehdy, když odjel do Vídně. Předevčírem ho líčili tak ošklivým, že jí dnes připadal nádherný — nakonec ho shledala jako vždy a jako předtím. Ale objev Žida kazil potěšení strachem. Ten člověk je můj nepřítel — Bůh ví proč. Alexandre řekl mamě, že se zabývá jen tím, že nás pomlouvá, a že nás nenávidí. To je tak podivné! Ať nepřichází, ať není ani znám — dobře, jako tolik jiných. Ale on se neustále zabývá mnou, nachází se jako schválně tam, kde jsem, vypravuje o mně nízkosti. Je to nevysvětlitelné — leda by byl do mě blázen. Nebojím se to říct, protože není čím se chlubit; nedvoří se mi a vůbec nelichotí mé marnivosti.
Říkám to, protože to je jediné pravděpodobné vysvětlení té vytrvalé nenávisti. A kdo mě dnes večer poznal? Nikdo — přísahám — nikdo. Nikdo kromě Žida — jak ho ta myšlenka napadla? Tedy na mě myslí. Byla jsem zcela proměněna; kdybych nebyla, ti, kdo mě vidí každý den, by měli podezření.
— byl to jen Larderei a Melissano. Melissano proto, že je cynik, neutrální zvíře, šašek. A Alexandre — jednou jedinkrát — protože byl opilý.
Pamatujete si na Doenhoffa, který si zpočátku dovolil lehká slova, ale pak se mnou mluvil jen jako se svou dcerou — ba dokonce mámu zastavoval, zdálo-li se mu, že říká něco příliš... po způsobu vdaných dam; chlubím se tím, protože Doenhoffa jsem si vycvičila. Bylo ho třeba vycvičit po jeho známostech s ruskými dámami — s paní Voyeïkoffovou, která se nechá štípat do lýtek, a s mnohými jinými.
Dobře — v tomto bodě jsem opět klidná. To byl ten, který mě trýznil nejživěji.
Ach — jak nenávidím ty, kdo si dovolili říci mi, co se říkat nesmí! Tito mě urazili, přivedli mě k pochybnostem o sobě, o celém světě, o všem!
Proto, Bože, potrestejte je. Zasloužili si to!! Nebojím se to Bohu říci; protože si zasloužili Boží trest — ti vulgární cynici, ta zvířata, která se baví poučováním mládeže a zejména jejím zkoumáním. Ti zbabělci, ti podlí! ti hanební! Malost jejich nízkosti ji ještě zhoršuje — a žádná kletba nebude dost silná proti nim!
[Na okraji: Šli naproti Séraphinovi.]
Zatracení čtenáři — cítíte, že se blíží něco kuriózního? Ať to cítíte, nebo ne — vězte, že ve včerejším přestrojení jsem se vydala, to jest kněžna Zeretelová se vydala do Monaka se svou sestřenicí paní Kondareffovou. Kněžna se trochu třásla, když vstupovala do herny — tím spíš, že tam byl Laurenti, Danis, d'Aspremont atd. Zatímco kněžna, paní Kondareffová, paní Bashkirtseffová a paní Romanoffová nastupovaly do fiakru ke kasinu, minul je jiný fiakr s Lardereiem a Torlonim.
Byla jsem již připravena rozepsat se „o tom podivném dobrodružství" — soumrak jihu, světlušky, zjevení, zklamání atd. Vstup kněžny nepůsobil jinak než jako nová tvář — elegantní a snad trochu... lehkomyslné ženy. Sestřenice hovořila málo a tvářila se, že kněžnu uvádí do sálu. Nemekoff pozdravil paní Kondareffovou, paní Bouldakoffová také a všichni stálí hosté. Pak se jí ptali, kdo jsem. Paní Kondareffová řekla, že jsem její sestřenice, kněžna Zeretelová. (Má sestřenici toho jména.)
Zbožňuji být takto inkognito. Je to rozkošné — ano; ale také zatracensky nebezpečné. Řeknete, že kvůli Alexandrovi skáču do ohně. Řekla bych to i já, kdybych skoro totéž nebyla udělala pro jiné nebo pro nic. Sestřenice hrála a kněžna sledovala Lardereie — stále se stejnou klidnou a úplnou rozkoší, se stejným tichým uspokojením jako v Neapoli, se stejnou slastí, jako by hleděla na vlastní tvář v den krásy. Přijely jsme v deset hodin; poslední vlak odjížděl v půl dvanácté — kněžna tedy strávila hodinu a půl pod zraky všech, v osvětleném sále, s hlavou vztyčenou a se sevřenými rty. Larderei byl již na nástupišti, rychle kráčeje s deštníkem jako s puškou — a Séraphin ho sledoval krok za krokem, vždy ve stejné vzdálenosti. Nevím již, v jaké pantomimě, v jakém baletu, v jakém vaudevillu jsem viděla podobný hon — nebo snad to byla karikatura: Milord a jeho sluha. Nakonec se Milord se svým sluhou rozloučili teprve tehdy, když se paní Bashkirtseffová Milorda zmocnila a dala se s ním po nástupišti skoro do běhu, k překvapení všech stálých návštěvníků, kteří vůbec nechápali tu šílenost nebo lásku k tomuto novému ptáku.
Myslím, že ještě stále rokovali o kněžně — ostatně jsem si vše nechala doma vypravovat. Představili ho tetě, která mu vážně a přísně řekla, že mě nezná — proto si dovoluje taková podezření...
Ach — kdyby to nebyl ten Žid! Víte přece, jak to proběhlo s Bihovetzem! Ach, Žide mého srdíčka... Musí se míchat do všeho.
— Nuže, řekl Larderei — abyste mi dokázala, že to není ona, pozvěte mě do téhož vagónu.
Máma ho ochotně pozvala. Kněžna, její sestřenice a paní Kondareffová již seděly, když přišla paní Bashkirtseffová žádat o dvě místa — ihned je dostala.
V každém případě nezbývalo než se statečně vystavit — byl-li nějaký způsob, jak zmást stopy, byl to jediný.
[Napříč stránkou: Nuže, Larderei měl být poctěn, že se pro něj dělají takové věci.]
— Kněžno, paní Kondareffová, řekla paní Bashkirtseffová — dovolte mi představit vám pana hraběte de Larderei.
Obě dámy se poklonily. Paní Bashkirtseffová se chtěla vložit mezi kněžnu a hraběte, ale oba udělali takový pohyb, že je nechala spolu. Kněžna s neobyčejnou sebejistotou, hrabě jako člověk, který tam přišel pro podivuhodnou záležitost. Dělal nejrůznější nástrahy, aby ji přinutil prořeknout se — přiváděl řeč na epizody z Neapole, zamlžoval věci, zapomínal jména. Ale kněžna se podiví jen jednou — když řekne, že dívky byly samy při rybaření v Sorrentu. To ji pohoršilo. Také se zeptala, kdo je Séraphin, jehož jméno bylo tak často vyslovováno.
— To je můj sekretář, Madame.
— To je jeho sluha! řekla paní Bashkirtseffová.
— Můj důvěrný sekretář, trval na svém Larderei. A ihned: „Hle, jeden, kdo zná pravopis."
Protože požádal o oheň paní Bashkirtseffovou, kněžna požádala o oheň jeho.
Díval se pozorně a kněžna se vůbec neskrývala.
Po příjezdu do Nice se společnost rozloučila s obvyklými zdvořilostmi, ale protože někdo pronásledoval paní Kondareffovou a její sestřenici, dělaly šestatřicet odboček po nejrůznějších ulicích — vystrašené každým fiakrem — zatímco paní Bashkirtseffová a paní Romanoffová odváděly Alexandra.
Kněžna se vrátila jako šílená a napůl svlečená již cestou — musela totiž přijmout ostatní od okna.
[Napříč stránkou: Alexandre říká, že má raději telegraf než poštu, protože zaměstnanci opravují pravopisné chyby.]
[Na okraji: (Prosba jednou provždy — vyslovovat a tisknout celá jména).]
Naštěstí se zdrželi pět minut, takže omyta a v bílém jsem byla u okna, když přijela máma a teta s Milordem a jeho sluhou na kozlíku.
— Ještě nespíš! zavolala na mě teta.
— Ještě ne, odpověděla jsem — vzali jste klíče, nedostala jsem čaj; víte, že je to... kdo je s vámi? Jsi to ty, Walitsky?
— To je hrabě de Larderei, řekla máma.
— Žádné hlouposti, prosím...
— To jsem já, slečno — bonsoir, řekl Alexandre a uklonil se — stále ještě na dvoře, právě tak jako já stále ještě u okna!
— To není možné!
— Ale ano, jsem to já.
— A jak je to možné?
Byl již v kuřárně a žádal slavnou karikaturu, o níž mu psali — když jsem sestoupila. Ostatně byl opilý, čehož jsem si všimla již ve vagónu.
Celkem jsme nemluvili o ničem, ale bylo mezi námi několik narážek — jako bychom se bavili vzpomínkou na velmi příjemné věci.
Jenže tato maškaráda, ty malé lži, ta věčná intrika mi zmátly mysl a již nevím, co říkám.
Po celou dobu ve vagónu mluvil, jako bych mu napovídala slova — aby přesvědčil paní Kondareffovou o historii jeho žádosti, mého odmítnutí atd.
To vše mě připraví o dobré jméno. S Lardereiem nedělám nic jiného — a podivné je, že si nevyčítám nic a nelituji ničeho. Připadá mi natolik součástí mé bytosti, jedním z nás, že bych mu svěřila cokoliv na světě — jistá, že v něm naleznu ochranu a pomoc. Je to zvláštní, co říkáte.
Pozval se na zítřejší oběd, přitom si stěžoval na tyranii Torloniho, jenž ho nepřetržitě pronásleduje, aby mu bránil přijít sem. Máma vypadá, jako by za ním šílela, a my se z toho veřejně smějeme.
Dala jsem si desetkrát opakovat vše, co jsem neslyšela, a mně [...]