Úterý 12. června 1877

Nešla jsem spát, abych mohla začít malovat hned v pět hodin, a pak v jednu hodinu mi ten lump Walitsky přišel vypravovat, že viděl v Monaku muže, který se naprosto podobal Lardereiovu portrétu a hrál vysokou hru.
Zatahala jsem Walitského za nos za tu dobrou zprávu a popřála mu dobrou noc, zatímco jsem myslela na vejce a na krysu. Nechala jsem ho jít nahoru a čekala. Ale když po hodině nebylo slyšet nic zvláštního, vrátila jsem se dohadovat se s Rosalií — ta tvrdila, že klenutí zad předešlo nehodě; pokud jde o krysu, je to nepochopitelné. Já se domnívám, že krysa nebyla mrtvá; co se týče vajec, vzhledem k venkovní teplotě a k nehorázné teplotě, kterou Walitsky jistě způsobí, věřím, že zítra ráno budou buď kuřátka, nebo vejce natvrdo.
Rosalie chtěla, abych šla spát, a já odpovídala hlouposti a přitom tančila tarantellu. V košili, bosá, s mandolínou, v noci — je to kouzelné.
Drak tančil také a přitom reptal na ten fantastický způsob trávení nocí. Nu, není snad dovoleno bavit se? Každý si bere radost tam, kde ji najde.
Den začíná svítat. Ještě hodina četby, nebo hodina a půl.
V Německu se ze všech těchto orgií vzpamatujeme. To věřím — tancovat tarantellu, dokud není člověk promáčený jako ve vaně, a přitom si doprovázet hlasem i mandolínou, takže při posledních otočkách se můj jazyk k nerozeznání podobal Bagatellovu jazyku po honbě za krysami.
Přesto jsem usnula od pěti do osmi hodin ráno.
Jako poděkování za tu oslavu mě předvolali k policii. Opravdu nevím, co se mi ještě v Nice nestane. Teta zuřila jako lvice; máma, Walitsky a Triphon... a Triphon, který to spáchal a tvrdil, že platit budu já, ujišťoval, že žádné předvolání neexistuje; strčili mu ho pod nos, a tu se odehrála převelice kuriózní scéna. Pokračoval v popírání, jako by nic neviděl, a na vše, co se říkalo, neměnně odpovídal:
— Slečno, nevěřte tomu, co vám říkají, nikdy nepůjdou proti vám, to není pravda.
Chápu, že před takovou drzostí je možné spáchat zločin. Nic odpornějšího — a zároveň nic podivuhodnějšího.
Nevěděla jsem, zda ten člověk je šílený, nebo zda jsme se všichni zbláznili. Už jen když to píšu, cítím křeče podráždění.
Díval se na papír, přikázali mu číst, přečetl to — a znovu opakoval:
— Nevěřte tomu, co vám říkají, nikdy nepůjdou proti vám, slečno. Ach! Madam, tady není nikdo cizí, mohu vám tedy říci, že takové kousky provádíte každému a týráte své věrné sloužící.
Už jsem se chystala všechny podrápat; tetě šla pěna od úst; abych všechny nepodrápala, odešla jsem — žasnouc jako pominutá!
Tento sluha má všude dluhy a neodvažuje se už používat cizích jmen — tak bere mé. Já u policie — to je hanebnost!! Bože můj, Bože. Walitsky napraví omyl a předejde veškerým budoucím záměnám.
Ale ne, ne! Mé jméno v těch špinavostech. Jaká drzost, jaká hanebnost!!
Rozplývám se vedrem; večer mne odvezli kočárem a viděli jsme přijíždět mámu z Monaka v devět hodin — tedy odjela odtamtud v osm; Walitsky říká, že ten včerejší pán tam nebyl. Hle, nová pošetilost — vrátit se tak brzy.
Konečně — peněžní nesnáze. Nedostatek peněz se rovná výletu na oslu v Sorrentu.
Dej mi peníze, Bože, a budu šťastná! Zlato — to je všemocnost.