Úterý 12. června 1877

Nešla jsem spát, abych mohla začít malovat hned v pět hodin, a pak v jednu hodinu přišel ten lump Walitsky mi vypravovat, že viděl v Monaku muže, který se naprosto podobal Lardereiovu portrétu a hrál vysokou hru.
Tahala jsem Walitského za nos za ty dobré zprávy a popřála mu dobrou noc, zatímco jsem myslela na vejce a na krysu. Nechala jsem ho vystoupit a čekala. Ale když po hodině nebylo slyšet nic zvláštního, vrátila jsem se dohadovat se s Rosalií — ta tvrdila, že klenutí zad předešlo nehodě; pokud jde o krysu, je to nepochopitelné. Já se domnívám, že krysa nebyla mrtvá; co se týče vajec, vzhledem k venkovní teplotě a k nehorázné teplotě, kterou Walitsky jistě způsobí, věřím, že zítra ráno budou buď kuřátka, nebo vařená vejce.
Rosalie mě chtěla dostat do postele a já odpovídala hlouposti a přitom tančila tarantellu. V košili, bosá, s mandolínou, v noci — je to kouzelné.
Drak tančil také, přitom bručel proti tomuto fantastickému způsobu trávení nocí. Nu, není snad dovoleno bavit se? Každý si hledá radost, kde ji najde.
Den začíná svítat. Ještě hodina četby, nebo hodina a půl.
V Německu se ze všech těchto orgiií vzpamatujeme. To věřím — tancovat tarantellu, dokud člověk nepromoká jako ve vaně, a přitom si doprovázet hlasem i mandolínou, takže při posledních otočkách se můj jazyk k nerozeznání podobal Bagatellovu jazyku po honbě za krysami.
Přesto jsem usnula od pěti do osmi hodin ráno.
Jako poděkování za tu oslavu mě předvolali k policii.
— Slečno, nevěřte tomu, co vám říkají, nikdy nepůjdou proti vám, to není pravda.
Chápu, že před takovou drzostí je možné spáchat zločin. Nic pobuřujícího — a zároveň nic podivuhodnějšího.
Nevěděla jsem, zda ten člověk je šílený, nebo zda jsme se všichni zbláznili. Už jen to psát cítím záchvaty rozčilení.
Díval se na papír, přikázali mu číst, přečetl to — a znovu opakoval:
— Nevěřte tomu, co vám říkají, nikdy nepůjdou proti vám, slečno. Ach! Madam, tady není nikdo cizí, mohu vám tedy říci, že hrajete takové kousky na každého a týráte své věrné sloužící.
Chtěla jsem poškrábat všechny; teta se pěnila ústy; abych nešla poškrábat všechny, odešla jsem a divoce se rozčilovala!
Tento sluha má všude dluhy a neodvažuje se už používat cizích jmen — tak bere mé. Já u policie — to je hanebnost!! Bože můj, Bože. Walitsky napraví omyl a předejde veškerým budoucím záměnám.
Ale ne, ne! Mé jméno v těch špinavostech. Jaká drzost, jaká hanebnost!!
Rozplývám se vedrem; večer mne odvezli kočárem a viděli jsme přijíždět mámu z Monaka v devět hodin — tedy odjela odtamtud v osm; Walitsky říká, že tamější pán se dnes nevyskytoval. Hle nová pošetilost — vrátit se tak brzy.
Konečně — peněžní nesnáze. Mít nedostatek peněz se rovná výletu na oslovi v Sorrentu.
Dej mi peníze, Bože, a budu šťastná! Zlato — to je všemocnost.