Středa 13. června 1877

Pózovala jsem u Biensmüllera v italském kostýmu, s mandolínou a Pinciem, a potom jdeme navštívit Anitchkoffovy, kteří se zakopali na venkově. Jdu tam proto, abych dala Marii Leontievně napsat německé dopisy mé matce do Florencie. První je od ředitele vídeňské opery, který si stěžuje na únos první zpěvačky. Druhý dopis je od paní Schulzové, matky oné mladé osoby. Třetí od sochaře jménem Meyer, který má smůlu, že bydlí ve stejném patře jako lehká žena; stěžuje si na hrůzy, vedle nichž jsou turecké domy pouhým žertem. Alexandre vyděsil jeho děti, jeho nemocnou ženu a rozbil Psyché — sochu objednanou nizozemským králem — a bustu velkokněžny Olgy Ruské. Sochař dochází až k výhrůžkám smrtí. Čtvrtý je od Françoise Berrona, osmaosmdesátiletého truhláře, jemuž Alexandre nezaplatil sto osmdesát franků. Konečně dopis podepsaný dvěma sty jmény — jsou to matky dvou set tanečnic, neboť Alexandre unesl celý baletní sbor a najav zvláštní vlak, prchl pronásledován císařskou policií. Uvidíme, jak to poslat z Vídně, a přidáme ještě něco dalšího. Co mě těší, je to, že překladatelem bude Marcuard.
Vyšli jsme od nás a šli k Anitchkoffovým, kde se sešlo celé shromáždění ruských tyčí. Paní Kondareffová zřejmě ráda vyhledává mou společnost, což ve mně k ní budí jistou sympatii; právě odešla s ostatními.
Kéž jim Bůh dopřeje poklidně si užívat veškerých půvabů karet a rozhovorů o číslech rulety.
Píši komturovi pár slov, aby byl trpělivý, zatímco Biensmüller pořizuje reprodukci snímku.
Amen.
Slyším Dinu, jak nejde spát, dokud nevidí Rosalii — ze strachu, abych jí nepřipravila nějaké překvapení.