Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 11. června 1877

Od osmi do pěti hodin není čas udělat nic pořádného — takovou tíhou člověka drtí vedro a tolik času spolknou jídla. Včera večer, zatímco se hrálo karty, jsem nakreslila jakýsi náčrt při světle dvou svíček, jež vítr příliš prudce rozkolíbal. A dnes ráno jsem na plátno načrtla naše hráče — Walitského, paní Daniloffovou, Bihovetze a Anitchkoffa. Hlava mi překypuje vzrušením z toho malovat čtyři sedící postavy, zachytit polohy rukou, paží, výrazy tváří. Dosud jsem dělala jen oddělené hlavy, větší i menší — spokojila jsem se s tím rozsévat je po plátně jako květiny.
Připravila jsem také uhlem obraz tohoto pojetí: pustá pláž s velkým palmovníkem v popředí, pod nímž stojím s pažemi roztaženými k obzoru a hlavou zakloněnou v zoufalství; v mracích se rýsuje kupole svatého Petra, florentská katedrála, Vesuv atd. Dina je vedle mne na kolenou v hlubokém sklíčení. Pincio stojí přede mnou a napodobuje, nakolik to pes dokáže, mé napjaté vzepjetí k Přeludu. Vpravo na lavičce sedí teta, paní Kondareffová a máma, všechny tři hluboce smutné; u máminých nohou Prater, vážný a smutný jako vždy; nad hlavami dam jsou šipky namířené k nebi, v němž se rýsuje ruleta. Walitsky s podobnou šipkou stojí a lomí rukama nad prázdnou peněženkou. Pratera provázejí Victor a Bagatelle, kteří se dívají — navyklí vidět, jak je pán pouští za krysy, nechápou a jsou neklidní. Lise tam stojí a nedělá nic; a konečně dědeček v županu otáčí záda celému světu a podává ruku Renardovi — hle, kolik postav, a každá měří pouhých deset centimetrů.
[Na okraji: Nápad k tomuto obrazu patří Dině.]
Kresbu neumím dobře — je to tedy jen žert, ale domaluju ho tak nějak, protože chci, a pod štětcem mi přicházejí věci, které mě samotnou překvapují, ač jsem se učila jen velmi málo. Sami víte, že — nepočítaje ty hrůzy od Bensy a jisté vměšování, které mi jedině uškodilo — jsem vzala dvaatřicet lekcí v Římě, a to je vše.
Dědeček nabízí třicet franků za portrét Renarda, opíraje se o to, že pan Wabel dělal za tuto cenu portréty psů v Badenu. Budiž, jenže já nepromrhám svůj čas na takové hlouposti a pro třicet franků!!! Třicet franků je dost na to, co bych vytvořila já — ba i na to, co dělal Wabel — ale nestojí to za námahu. Mé ubohé malé ruce trpí od těch barev a je mi taková vedra, dusím se.
Tak moc se zbožňuji, tak sama sobě dělám štěstí, že jsem u oběda bláznila — říkala věci tak fantastické, tak extravagantní... byla tam jen Marie Leontievna, Dina a Lise. Tatínek se prochází po zahradě, sám jako před deseti lety. Ukázala jsem mu Alexandrův a Melissanův portrét a on je vyjádřil jedinou větou.
— Ten vpravo (Melissano), řekl, je bytost hluboce smyslná, jeho nos skrývá všechny vášně; ten druhý je ošumělý, přestože mladý.
Přichází mi jedna úvaha: jak to, že jsem tak hlasitě křičela o ponížení kvůli ubohému Audiffretovi, o lásce a ponížení kvůli Antonellimu, kdežto Alexandrův případ jsem relativně přešla mlčením??
Protože, opakuji ti, tvrdohlavá hovado — připravena proměnit Emila v Merjeewského, překvapila jsem se a mrzelo mě to jako dítě, a rozhořčena tím, že to píši, jsem přeháněla svůj hněv, abych lépe dala najevo, jak nedůstojné mi to připadalo a jak málo jsem na to byla zvyklá. Potom se Audiffret zařadil do rodiny Howardů, Pattonů atd. Antonelli... Oh! ten byl Božím trestem. Bůh mě učinil hloupou, abych urážku snášela, odpouštěla ji, říkala nesmysly, chovala se jako šílená, jako zvíře — a bez lásky, bez zájmu! Věděla jsem, že to není vytoužený manžel; žádné peníze, žádné pocty. Neteř papeže... osudná myšlenka!.. Nuže — zasypme zemí tento hrob jednoho roku mého života, zemřelého po tak smutné nemoci! Ne! Na tu špinavou příhodu bych zapomněla jen tehdy, kdybych se mohla jaksi znovu narodit, svléknout starou kůži, zcela se proměnit.
Ale Alexandre... vše, co mě může ranit, je moje vlastní chyba, a v celé té epizodě nenalézám nic, za co bych mohla vinit jiné. Milovala jsem ho a on mne nemiloval — prostě jsem mu dělala dvůr zcela bez úspěchu. Také on mi dvořil, ale jen dříve, než mě poznal... Na nic si nestěžuji, už ho nemiluji a je to škoda. Alexandre mi řekl na cestě k Masse, že se Antonelli chlubil, že byl ode mě milován a že mě přiměl přijet do Říma podruhé. A Alexandre dost často naléhal na zcela zvláštní dvořeníčko, jehož se mi od Římana dostalo. Nepochybně jsem si tu nízkost zasloužila. Odkud se mi berou všechny tyto myšlenky, když je teď třeba uspořádat průvod s pochodněmi k mišpulníku, pod nímž leží nedávno udušená krysa — tu krysu položíme do Walitského postele tak, aby na ni jeho chodidla okamžitě narazila; a v tomtéž okamžiku ten šťastný smrtelník rozdrtí vejce pod prostěradly.
Pak vložíme talíře s vodou do Dininy postele a já píši tetě dopis, v němž ji oznamuju, že bude zítra předvolána k soudu pro dlužnou částku osm set padesát franků za formanské služby jistého Posatiho, Charlese. To je jméno Alexandrova kočího. Zítra nás čeká trocha hluku — ubohá teta bude v téhle peněžní pohledávce ochotna lézt po zdech.
Konečně, po třiceti bězích nahoru dolů a po zlomení klíče při otáčení pro zavařeniny, jsem se vrátila do své domény — ale přišla paní Kondareffová a bavíme se a smějeme až do dvanácti [hodin].
Neboť, víte, musím učinit dvě věci — přestože Alexandre říkal, že na světě člověk dělá jednu ze dvou věcí... tedy nejprve musím jít... dozvíte se, jestli půjdu; a potom musím zařídit, aby z Ženevy — kde má paní Kondareffová byt, manžela a zavazadla — bylo odesláno mému drahému příteli Marcuardovi baleníčko s tuctem živých myší, a další balíček s párem potkanů rovněž naživu; a aby tito tvorové přijeli zdraví, budeme mít v dřevě otvory a potravu na dva dny.
Představte si tu kolonii v muzeu ve Švýcarsku a ty potkany v Lardereiově pokoji — jsem si jistá, že má potkany v hrůze, vypadá to tak.
Pokud jde o ubohého ex-Audiffreta — to vše je pro něj příliš vznešené; od té doby, co nemá zámek, se spokojí s obálkou plnou blech — ale živých, prosím!