Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 11. června 1877

Od osmi do pěti hodin není čas udělat nic pořádného — takovou tíhou člověka drtí vedro a tolik času spolknou jídla. Včera večer, zatímco se hrály karty, jsem nakreslila jakýsi náčrt při světle dvou svíček, jež vítr příliš prudce rozkolíbal. A dnes ráno jsem na plátno načrtla naše hráče — Walitského, paní Daniloffovou, Bihovetze a Anitchkoffa. Hlava mi překypuje vzrušením, že budu malovat čtyři sedící postavy, zachycovat polohy rukou, paží, výrazy tváří. Dosud jsem dělala jen oddělené hlavy, větší i menší — spokojovala jsem se s tím, že jsem je rozsévala po plátně jako květiny.
Připravila jsem také uhlem obraz tohoto pojetí: pustá pláž s velkou palmou v popředí, pod níž stojím s pažemi roztaženými k obzoru a hlavou zakloněnou v zoufalství; v mracích se rýsuje kupole svatého Petra, florentská katedrála, Vesuv atd. Dina je vedle mne na kolenou v hlubokém sklíčení. Pincio stojí přede mnou a napodobuje, nakolik to pes dokáže, mé napjaté vzepjetí k Přeludu. Vpravo na lavičce sedí teta, paní Kondareffová a máma, všechny tři hluboce smutné; u máminých nohou Prater, vážný a smutný jako vždy; nad hlavami dam jsou šipky namířené k nebi, v němž se rýsuje ruleta. Walitsky s podobnou šipkou stojí a lomí rukama nad prázdnou peněženkou. Pratera lemují Victor a Bagatelle, kteří se na ně dívají — navyklí vidět, jak je pán hází po krysách, nechápou a jsou neklidní. Lise tam stojí a nedělá nic; a konečně dědeček v županu se ke všem otáčí zády a podává ruku Renardovi — hle, kolik postav, a každá měří pouhých deset centimetrů.
[Na okraji: Nápad k tomuto obrazu patří Dině.]
Kresbu neumím dobře — je to tedy jen žert, ale domaluju ho tak nějak, protože chci, a pod štětcem mi přicházejí věci, které mě samotnou překvapují, ač jsem se učila jen velmi málo. Sami víte, že — nepočítaje ty hrůzy od Bensy a jisté vměšování, které mi jedině uškodilo — jsem vzala dvaatřicet lekcí v Římě, a to je vše.
Dědeček nabízí třicet franků za portrét Renarda, opíraje se o to, že pan Wabel dělal za tuto cenu portréty psů v Badenu. Budiž, jenže já nepromrhám svůj čas na takové hlouposti a pro třicet franků!!! Třicet franků je dost na to, co bych vytvořila já — ba i na to, co dělal Wabel — ale nestojí to za námahu. Mé ubohé malé ruce trpí všemi těmi barvami a je mi tak horko, dusím se.
Tak moc se zbožňuji, sama sebe činím tak šťastnou, že jsem u oběda bláznila — říkala věci tak fantastické, tak extravagantní... byla tam jen Marie Leontievna, Dina a Lise. Tatínek se prochází po zahradě, sám jako před deseti lety. Ukázala jsem mu portréty Alexandra a Melissana a on je vystihl jediným slovem.
— Ten vpravo (Melissano), řekl, je bytost hluboce smyslná, jeho nos v sobě uzavírá všechny vášně; ten druhý je notně vyžilý, přestože mladý.
Přichází mi jedna úvaha: jak to, že jsem tak hlasitě křičela o ponížení kvůli ubohému Audiffretovi, o lásce a ponížení kvůli Antonellimu, kdežto Alexandrův případ jsem poměrně přešla mlčením??
Protože, opakuji ti, tvrdohlavé hovado — připravena proměnit Emila v Merjeewského, byla jsem překvapená a rozmrzelá jako dítě, a rozhořčena tím, že to píši, jsem přeháněla svůj hněv, abych lépe dala najevo, jak nedůstojné mi to připadalo a jak málo jsem na to byla zvyklá. Potom se Audiffret zařadil do rodiny Howardů, Pattonů atd. Antonelli... Oh! ten byl Božím trestem. Bůh mě učinil hloupou, abych urážku snášela, odpouštěla ji, říkala nesmysly, chovala se jako šílená, jako zvíře — a bez lásky, bez zájmu! Věděla jsem, že to není vytoužený manžel; žádné peníze, žádné pocty. Neteř papeže... osudná myšlenka!.. Nuže — zasypme zemí tento hrob jednoho roku mého života, zemřelého po tak smutné nemoci! Ne! Na tu špinavou příhodu bych zapomněla jen tehdy, kdybych se mohla jaksi znovu narodit, svléknout starou kůži, zcela se proměnit.
Ale Alexandre... vše, co mě může ranit, je moje vlastní chyba, a v celé té epizodě nenalézám nic, co bych mohla vytknout. Milovala jsem ho a on mne nemiloval — prostě jsem se mu dvořila zcela bez úspěchu. Také on se dvořil mně, ale jen dříve, než mě poznal... Na nic si nestěžuji, už ho nemiluji a je to škoda. Alexandre mi řekl na cestě k Masse, že se Antonelli chlubil, že byl ode mě milován a že mě přiměl přijet do Říma podruhé. A Alexandre dost často zdůrazňoval to zcela zvláštní dvoření, jehož se mi od Římana dostalo. Nepochybně jsem si tu nízkost zasloužila. Odkud se mi berou všechny tyto myšlenky, když jde o průvod s pochodněmi k mišpulníku, pod nímž leží nedávno uškrcená krysa — tu krysu položíme do Walitského postele tak, aby na ni jeho chodidla okamžitě narazila; a v tomtéž okamžiku ten šťastný smrtelník rozdrtí vejce pod prostěradly.
Pak vložíme talíře s vodou do Dininy postele a já píši tetě dopis, v němž jí oznamuji, že bude zítra předvolána k soudu pro dlužnou částku osm set padesát franků za formanské služby jistého Posatiho, Charlese. To je jméno Alexandrova kočího. Zítra nás čeká trocha hluku — ubohá teta bude nad tou peněžní pohledávkou ochotna lézt po zdech.
Konečně, po třiceti bězích nahoru dolů a po zlomení klíče, kterým jsem otáčela, abych se dostala k zavařeninám, jsem se vrátila do své domény — ale přišla paní Kondareffová a bavíme se a smějeme až do dvanácti [hodin].
Neboť, víte, musím učinit dvě věci — přestože Alexandre říkal, že na světě člověk dělá jednu ze dvou věcí... tedy nejprve musím jít... dozvíte se, jestli půjdu; a potom musím zařídit, aby z Ženevy — kde má paní Kondareffová byt, manžela a zavazadla — byla mému drahému příteli Marcuardovi odeslána krabice s tuctem živých myší a další krabice s párem potkanů rovněž naživu; a aby tito tvorové přijeli zdraví, budeme mít ve dřevě otvory a potravu na dva dny.
Představte si tu kolonii v muzeu ve Švýcarsku a ty potkany v Lardereiově pokoji — jsem si jistá, že má z potkanů hrůzu; aspoň tak vypadá.
Pokud jde o ubohého ex-Audiffreta — to vše je pro něj příliš vznešené; od té doby, co nemá zámek, se spokojí s obálkou plnou blech — ale živých, prosím!