Pondělí 4. června 1877

Není možné dělat někomu naschvály tak malicherně a v těch nejnepatrnějších věcech, jako je dělají mně. Jsem paní domu, jak se říká — a je třeba více či méně rozčilujících dohadů kvůli tomu nejbídnějšímu půllitru mléka. Říkám to doslova a v ničem nepřeháním. Moje knihy jsou zabaleny — a v tom bodě mi bylo naděleno hojně překážek: nechtělo se dát klíče od kufrů, vydaly se neochotně, se zaťatými zuby, pak se dělalo, že se nechápe, proč celé toto stěhování — jako by o odjezdu nikdy nebylo řeči a jako bychom se v Nice usadili navždy. Tak mě to rozzuřilo, že jsem odpovídala na všechny hlouposti, které se měly přejít mlčením... Co dovršilo míru, bylo to, že místo aby se člověk tiše choval, provokoval — jako kdybych to byla já.
Uprchla jsem do svého pokoje, kde mě frivolní četba postupně uklidnila. Naštěstí tu nebyl nikdo cizí — Nemekoff, jenž nemá zrovna zájem o manželství, odešel před večeří.
Je takové horko, že jsem dvojnásobně unavena.

Poznámky

Pozn. překl.: „L'hymen" — v klasickém francouzštině poetické označení pro manželství (Hymen byl bohem sňatku); Marie ironicky konstatuje, že Nemekoff o sňatek nestojí.