Neděle 3. června 1877

Probudí mě paní Rondelová a paní Sirsová, kramářka a rentiérka z protějšku. Vyšňořené tak, že mě skoro oslepují, přinášejí mi dvě kytice na slavnost, kterou dnes večer pořádám.
— To nejsou dárky, slečno Marie — to je láska nás všech!
Nechám je sednout a zůstanu sama ležet, ujišťujíc je, že tyto projevy sympatie se mi líbí tisíckrát více než ty nejkrásnější dárky na světě. O něco později přichází slečna Raynaudová — totiž Françoise, pradlena — a přináší mi kytici. Tato mladá žena má za matku ctihodnou dámu, která nám brání umřít hlady při každé kuchyňské revoluci, a za otce nádherného ševce, jenž mi již několikrát přilepil podrážky střevíců.
Konečně přišla sama paní Raynaudová se svou vdanou dcerou, jež čeká dítě — budu jeho kmotrou a dám mu jméno Alexandre nebo Alexandrina.
Tu jsem otevřela svou bílou skříňku a vzala náhodou svazek — padlo mi na číslo 52 — a rázem jsem se sama sobě zhnusila a rozzuřila se na příčinu toho znechucení; ne snad rozzuřila, ale vnuká mi to jakési slušné opovržení a nenávidím se [jedna přeškrtnutá řádka] za svou tehdejší slabost. Říká se, že bývá časté mít slabost pro někoho, koho nemilujeme, a potom tohoto někoho nenávidět — sklon, který byl téměř vždy způsoben okolnostmi, rozmarem, zahálkou. A pak člověk zuří sám na sebe, že se tak hloupě vyplýtval, jako zuřím já pokaždé, když se mi přihodí dělat mechanickou práci...
[Na okraji: Člověk je především zuřivý proto, že neměl ani žádný sklon — jen prostou hloupost způsobenou láskou toho druhého. A víme přece, že na světě není nic strhujícějšího než láska, kterou vzbuzujeme v druhých.] Zkrátka celá jsem z toho zesmutněla — a bylo třeba velmi příjemného překvapení, aby mě rozveselilo. Přišla velká kytice květin a třešní, darovaná mi nádherným pánem v černém plášti, černém klobouku, bílých kalhotách a bílé kravatě, se slovy pronesenými slavnostním a laskavým tónem:
— Slečno Marie, přicházím vám nabídnout tyto květiny jménem celé čtvrti a popřát vám krásný svátek.
— Pane, odpověděla jsem, velmi vám děkuji i všem, kdo měli tuto laskavou myšlenku. Jsem nadšena, povede-li se dnešní večer, jak si přeji.
— Slečno Marie, my jsme... s mnohými díky, pokračoval krásný pán a strčil přitom loktem do kohosi v haleně, celého ušmudlaného, kdo se skrýval ve stínu závěsu — byl to zámečník, který se tam proplížil, aby věc viděl zblízka.
A s hojnými úklonami se muž stáhl; dala jsem rozmístit čtyři nebo pět kytic na stolek v červeném předpokoji — vůně by mě dusila.
Nuže, to je odměna za to, že člověk není pyšný. Znají mě, říkají mi slečna Marie — a mají mě rádi.
Dnes večer pořádám velký Rossignol na ulici s lucernou pomalovanou jako Kateřina Segurana, Republika, s hesly, svíčkami atd. — a pro vyvolené tanec v kůlně. Triphon je velkým mistrem obřadu. K vypsání tohoto tvora by bylo třeba celého svazku. Nelze být větším podvodníkem, drzejším, větším šprýmařem, větším Tartuffem...
Za tři dny byl třikrát vyhozen a třikrát mu dědeček odpustil. Triphon plakal. Pán ho objal. Ze schodů vedoucích z kůlny do pater pro sloužící jsem šla sledovat tanec. To jste měli vidět tu bitvu — velká vrata odolávala pravému obléhání ze strany lidí z Rue de France; ale Triphon vpouštěl do toho záviděníhodného útulku jen osoby opatřené vstupenkami... A i tam...
Anne, padesátiletá šibalka, hubeňoučká a neduživá, držela závoru — nějaký neopatrný chlapík, jenž se vsunul mezi křídla dveří začínající povolovat, dostal tak nádhernou facku, že to byl úspěch.
Vrátila jsem se do jídelny, kde byl Bihovetz — všichni jsme se vydali po Promenadě, bez klobouků; v létě v Nice je to vždy půvabné.
Víte, jak paní Kondareffová vysvětluje svůj finanční úpadek — úpadek takový, že mě pohoršují všichni její věřitelé obléhající dům? Dluží všude — všem sloužícím, všem — a to se mísí s námi tak, že my jsme pohaněny zadarmo, teď když my dluhy již nemáme. Nuže, paní vypravuje, že jsme jí vzaly všechny peníze, i její dcery, a že musí skrývat své malé výhry z Monaka, aby jí je nevzaly.
Rosálie mi brání psát — vypravuje mi, že kuchař Joseph Arozzo, jenž má nastoupit zítra, je ten samý, kdo si ze vzdoru vzal svou sestřenici. Byl zamilován do pokojské, která ho taktéž milovala — ale hle, jednoho krásného dne se tak zbláznila do pana Audiffreta, že to vytrubovala do světa; a Joseph, zuřivý a žárlivý, se oženil se sestřenicí. O dva týdny později se Joseph s mladou ženou a Rosálie s tou, která byla zamilovaná do Emila, setkali na nábřeží svatého Jana Křtitele.
— Ach, slečno, jaká to byla scéna! Neřekli nic — ale já dobře viděla, oč jde.
Skutečně — to by byla látka na půvabné vyprávění. Uši mi zaléhají ze všech těch dramat ze služebných komor; kdybych měla čas, vyprávěla bych je jako příběhy — ano, kdybych uměla dobře psát. Jednoho dne snad, později, až budu mít čas.
Nikdy jsem nečetla knihu pro sloužící — vystačila bych si se slovníkem právě tak dobře jako Rosálie.

Poznámky

Pozn. překl.: Rossignol (slavík) — nicejská tradice pouličního lampionového průvodu a slavnosti.
Pozn. překl.: Kateřina Segurana (kolem 1506–?) — legendární nicejská hrdinka; podle tradice bránila město při osmansko-francouzském obléhání roku 1543 a je symbolem nicejského patriotismu.
Pozn. překl.: Tartuffe — titulní postava Molièrovy komedie (1664); ztělesnění pokrytectví a náboženského podvodu.