Úterý 29. května 1877

Občas jsem měla chuť vymazat svůj posudek Venuše Medicejské z doby před dvěma lety. Sochu jsem už napůl zapomněla a za svůj barbarský úsudek jsem se trochu styděla, když jsem při čtení cestopisů Alexandra Dumase zjistila, že ten duchaplný muž byl téhož mínění jako já. Velice mi lichotí, že jsem řekla totéž dva roky předtím, než jsem si přečetla „Villu Palmieri“. Přivlastňovat si cizí zásluhy je mi odporné, a kdyby mé zápisky nebyly v tak krásném pořádku, dalo by se říct, že ohavnou francouzštinou vykládám myšlenky nakradené ze všemožných knih.
Zatímco byl Laurenti u nás, přinesli dopis od hraběte F. Caracciola. Hodný hoch! Nesmírně květnaté psaní, ale v jádru dobré, a s tak fantastickým pravopisem, že jsem se tomu s Laurentim smála jako šílená. Caracciolo píše milostivé paní mé matce, ne mně.
Rosalie říká, že Emile nenávidí tu Collignon kvůli klepům, které o něm roztrušovala se Sapogenikoffovými — klepům, které mu tu prý pokazily jeho záležitosti.
Pravda je, že Collignon mladým zámeckým pánem vždycky pohrdala; co se týče jeho žalu... na kočího Nègra příliš nedám.
Máma tvrdí, že ať si o nás myslel cokoli a ať se choval jakkoli, ten tak přelétavý muž nikdy doopravdy nemiloval nikoho jiného než mě — nezáleží na tom, jak dlouho ten opravdový cit trval. Na tolik jistoty nevím, co odpovědět, a teď už je mi to jedno.
Čím víc se blížím ke stáří svého mládí, tím víc se pokrývám lhostejností. Málokdy mě něco rozruší, a dřív mě rozrušovalo všechno, takže když pročítám svou minulost, přikládám maličkostem příliš velkou váhu, protože vidím, jak mi vařily krev. Důvěřivost a ta citová vnímavost, která je jako pel povahy, se brzy ztratily. Lituji té svěžesti pocitů o to víc, že se už nikdy nevrátí. Člověk je klidnější, ale už se tolik neraduje. Zklamání by mě neměla potkávat tak brzy... kdybych je nebyla poznala, stalo by se ze mě, cítím to, něco nadpřirozeného.