❦
Úterý 29. května 1877
Občas jsem měla chuť vymazat svůj posudek Venuše Medicejské z doby před dvěma lety. Sochu jsem už napůl zapomněla a za svůj barbarský úsudek jsem se trochu styděla, když jsem při čtení cestopisů Alexandra Dumase zjistila, že ten duchaplný muž byl téhož mínění jako já. Velice mi lichotí, že jsem řekla totéž dva roky předtím, než jsem si přečetla „Villu Palmieri“. Přivlastňovat si cizí zásluhy je mi odporné, a kdyby mé zápisky nebyly v tak krásném pořádku, dalo by se říct, že ohavnou francouzštinou vykládám myšlenky nakradené ze všemožných knih.Mardi 29 mai 1877
Zatímco byl Laurenti u nás, přinesli dopis od hraběte F. Caracciola. Hodný hoch! Nesmírně květnaté psaní, ale v jádru dobré, a s tak fantastickým pravopisem, že jsem se tomu s Laurentim smála jako šílená. Caracciolo píše milostivé paní mé matce, ne mně.
Pendant que Laurenti était chez nous, on apporta une lettre du comte F. Caracciolo. Ce brave garçon ! Une épître excessivement fleurie mais bonne au fond et avec une orthographe tellement fantastique que j’en ai ri comme une folle avec Laurenti. Caracciolo écrit à Madame ma mère, pas à moi.
Rosalie říká, že Emile nenávidí tu Collignon kvůli klepům, které o něm roztrušovala se Sapogenikoffovými — klepům, které mu tu prý pokazily jeho záležitosti.
Rosalie dit qu’Emile déteste la Collignon pour les cancans qu’elle a débités sur son compte avec les Sapogenikoff, cancans qui auraient brouillé ses affaires ici.
Pravda je, že Collignon mladým zámeckým pánem vždycky pohrdala; co se týče jeho žalu... na kočího Nègra příliš nedám.
Il est vrai que Collignon a toujours fait fi du jeune châtelain, quant à son chagrin... je ne m’en rapporte pas beaucoup à Nègre le cocher.
Máma tvrdí, že ať si o nás myslel cokoli a ať se choval jakkoli, ten tak přelétavý muž nikdy doopravdy nemiloval nikoho jiného než mě — nezáleží na tom, jak dlouho ten opravdový cit trval. Na tolik jistoty nevím, co odpovědět, a teď už je mi to jedno.
Maman prétend que quelles que fussent ses pensées à notre égard, et sa conduite, cet homme si volage n’a jamais aimé vraiment que moi, peu importe la durée de ce sentiment véritable. A tant d’assurance je ne sais que répondre et peu m’importe à présent.
Čím víc se blížím ke stáří svého mládí, tím víc se pokrývám lhostejností. Málokdy mě něco rozruší, a dřív mě rozrušovalo všechno, takže když pročítám svou minulost, přikládám maličkostem příliš velkou váhu, protože vidím, jak mi vařily krev. Důvěřivost a ta citová vnímavost, která je jako pel povahy, se brzy ztratily. Lituji té svěžesti pocitů o to víc, že se už nikdy nevrátí. Člověk je klidnější, ale už se tolik neraduje. Zklamání by mě neměla potkávat tak brzy... kdybych je nebyla poznala, stalo by se ze mě, cítím to, něco nadpřirozeného.
Plus j’avance vers la vieillesse de ma jeunesse, plus je me recouvre d’indifférence. Peu de choses m’agitent et tout m’agitait, de sorte qu’en relisant mon passé, j’accorde trop d’importance aux bagatelles en voyant comme elles me faisaient bouillir le sang. La confiance et cette susceptibilité de sentiment qui est comme le duvet du caractère ont été vite perdues. Je regrette d’autant plus cette fraîcheur de sensations qu’elle ne se retrouve jamais. On est plus calme mais on ne jouit plus autant. Les déceptions ne devraient pas m’arriver si vite... si je n’en avais pas eues, je serais devenue quelque chose de surnaturel je le sens.