❦
Čtvrtek 24. května 1877
Dvě oči jsou málo — anebo se nesmí dělat vůbec nic. Čtení a kreslení nesmírně unavují, a když večer píšu tyhle nešťastné řádky, padá na mě spánek. Ach, jak krásný je čas mládí, jak šťastně budu vzpomínat na tyhle dny studia a umění! Kdybych to tak dělala celý rok!... ale jeden den, jeden týden, náhodou... Povahy!... jimž Bůh dal všechno, se ničí nečinností. Snažím se uklidnit pomyšlením, že letos v zimě se do práce určitě pustím, ale mých osmnáct let mě nutí rdít se až po uši — osmnáct let, a co jsem udělala? Nic. To člověka zdrtí. Abych se utěšila, hledám mezi slavnými lidmi ty, kdo začali pozdě — ano, jenže muž v osmnácti není nic, kdežto osmnáctileté ženě by bylo třiadvacet, kdyby byla mužem.Jeudi 24 mai 1877
Paní Anitchkoffová s dětmi právě odjela, jsem sama a šťastná...
Madame Anitchkoff et ses enfants viennent de partir, je suis seule et heureuse...
Odejít žít do Paříže... na sever, po tomhle krásném slunci, po těch tak čistých a vlahých nocích! Po čem lze toužit, co lze milovat po Itálii! Paříž, srdce civilizovaného světa, inteligence, ducha, módy — jistě, jezdí se tam, zůstává se tam, člověku se tam líbí, ba je dokonce nutné tam jet kvůli... spoustě věcí — aby se člověk pak s tím větší radostí vrátil do Boží země, země blažených, země kouzelné, podivuhodné, božské, o jejíž svrchované kráse a tajemném půvabu se nikdy nedá říci dost! Člověk přijede do Itálie a posmívá se jejím chatrčím, jejím lazzaroni,1 při tom posměchu je dokonce velmi duchaplný a často se posmívá právem — ale zapomeňte na okamžik, že jste duchaplná osoba a že je náramně zábavné si ze všeho tropit žerty, a budete jako já v extázi, budete plakat i se smát obdivem... Rosalie mě chce poslat spát — tak už to na tomhle světě chodí — ale jednoho dne vám dám překlad našeho Gogola, který vám vysvětlí, co se snažím říci.
Aller vivre à Paris... dans le Nord, après ce beau soleil, ces nuits si pures et si douces ! Que peut-on désirer, que peut-on aimer après l’Italie ! Paris, le cœur du monde civilisé, de l’intelligence, de l’esprit, des modes, sans doute, on y va, on y reste, on s’y plaît, il faut même y aller pour... un tas de choses, pour retourner avec plus de plaisir dans le pays de Dieu, pays des bienheureux, pays enchanté, merveilleux, divin et dont tout ce qu’on peut dire n’égalera jamais la suprême beauté, le charme mystérieux ! On arrive en Italie et l’on se moque de ses bicoques, de ses lazzaroni, on a même beaucoup d’esprit en se moquant et l’on a souvent raison de se moquer, mais oubliez un instant que vous êtes une personne d’esprit et qu’il est fort amusant de se railler de tout, et vous serez comme moi en extase, pleurant et riant d’admiration... Rosalie veut me coucher, c’est toujours ainsi dans ce monde, mais un de ces jours je vous donnerai une traduction de notre Gogol qui vous expliquera ce que je tâche de dire.
Poznámky
Pozn. překl.: Lazzaroni (it., j. č. lazzarone) — neapolští pouliční povaleči a nádeníci. ↩