Středa 23. května 1877

Jako každý den se malováním, zpěvem, čtením a muzicírováním dojde k šesté hodině – a v šest jdeme na Skating, kde je dnes večer pohádkové obecenstvo: nejdříve my s Gautierem, pak Vigierovi, d’Auzac, Chablikine (starý boháč, velmi špinavý, jenž přijímá hosty) a Emile na minutu a dva neznámí, nepočítaje zaměstnance a profesorovy děti. Protože tento ubohý deník budou číst teprve po mé smrti, musím říci, co je Vigierová: je to slavná zpěvačka Sophie Cruvelli, provdaná za vikomta Vigiera. Je jí padesát let a nejméně patnáct let se snaží vydávat za mladou dívku. Kanárkově žluté vlasy, klobouky a šaty takové, že kdo ji vidí poprvé, spustí řev a kokrhání. Anekdot je bezpočet. Nedávno jí praskly šaty a všechno bylo vidět; říká se dokonce, že bylo třeba přinést lopaty, aby se obsah živůtku vrátil na místo atd. Onehdy večer se jí Laurenti zeptal, proč si nesedne.
„Protože mám strach, že prasknu,“ odpověděla.
„Varujte mě prosím, vikomteso, neboť bych mohl dostat něco do oka.“
Byla nádherná a, kdyby se oblékala vhodně, byla by stále velmi krásná. Musela mít postavu jako já – ale nyní není nic podivuhodnějšího než ji vidět na Skatingu; a tak když ji vidím přijíždět z dálky, zastavím se a bojíme se navzájem jako dvě lokomotivy na téže koleji... Přirovnávám se k dobré vikomtese, protože jako ona se bojím vyjet sama; dnes večer jsem se odvážila a ona mě napodobila a plácala se jako mladý pes, kterého chtějí utopit. S Gautierem nás to věčné téma vtipů opět rozesmálo.
Jsem trochu nevázaná snad, ale zábavná; v Itálii jsem si osvojila tento způsob, který mi vyhovuje, protože mě omamuje, baví a je mi zcela přirozený.
Audiffret pozdravil z velké dálky; v zimě měl horší zrak, ale já ten neklid cítím právě v létě.
„Audiffret není zlý,“ říká Barnola, „ale ten Saëtone je hrubec! Sám jsem ho slyšel, jak Audiffretovi bránil, aby vás přišel navštívit v divadle; sám jsem to viděl!“
Ach, milý Andriot – to mě skoro nepřekvapuje; tolik jsem se vám posmívala a teta vám jen pořád vykládala o směšnostech, zlomyslnosti a ošklivosti slečen Lacroixových, z nichž starší je teď vaší něžnou polovičkou.
Ten dobrý Ricardo zůstal do dvanácti [hodin], i Anet, dědečkův okulista.
Kolem jedenácti přišli ke mně; předpokoj udivuje svým červeným saténem, pompejskými malbami a červenou lampou – člověk je jako v podivné šarlatové mlze; ráda pozoruji, jak to na lidi zapůsobí poprvé. Anet je dvacetiosmiletý mladý muž, slušný a prý hezký; jako lékař, který chodí dvakrát denně, patří tak trochu k domu, a tak při vstupu poklekl a zeptal se, zda jsme v kapli nebo v malém pekle.
„Při vstupu jsem nevěděl, kde jsem,“ říká, „ta červeň, to světlo a pak ta nebeská modř – člověk čeká, že se nejdříve objeví čerti a pak andělé, a je celý omráčen, zdrcen.“
Tak jsem to chtěla. Hovořili jsme do půl druhé ráno – řeči prokládané Barnolovým zpěvem, oživované mými výpady a doprovázené pianissimem na mandolínu jako v dramatech Théâtre Français de Nice. Anet si vyměňoval pohledy s paní Kondareffovou, které okamžitě vysvětloval tím, že nám posílal pohledy tak posměšné, že by si jich jiná byla všimla.
na okraji
Později jsem zjistila, že mezi nimi existovala dojemná intimita – tak dojemná, že se snad dotýkali trochu příliš zblízka.
A to je můj život tady; a bude třeba zbořit veškeré ty... úpravy a odvézt nábytek a utrácet... jen neochabnout – musí to být.
Nedivte se – je to odpověď Marcuardovi:
Jen tak mimochodem jste mi řekl, abych vám o nás podávala zprávy, a já vám je podávám doopravdy. Zbožňuji psát a svým krasopisem druhé hned tak nešetřím. Máme se dobře a již neprší, takže Dina si nedopřává kachní radovánky, ale zůstává u dědečka v camera obscura, což je velmi zábavné, je-li člověk znechucen světlem; nevím, zda je to její případ, já tam trávím dvě hodiny denně a připadá mi to velmi krásné. Je mi líto, že vy, který máte tolik vkusu, nevidíte můj koutek: předpokoj je šarlatový a může docela dobře představovat očistec, pak můj pokoj, který jakž takž představuje nebe, a konečně pokoj Pompadour, jenž nemůže jinak než představovat zemi! V zemi nebo na zemi – jak libo – jsem právě dokončila Melissana, ale namalovala jsem ho tak daleko vlevo (kvůli srdci, to se rozumí), že pravá strana je prázdná a je to velmi ošklivé. Můžete to však napravit tím, že mi pošlete dobrou fotografii vašeho přítele Alexandra, podle níž mohu udělat protějšek k tomu milému princi, který tak bude mít překvapení a dvojitý dárek.
Co se rozptýlení týče, máme Skating a mořské koupele; jsou praktičtí lidé, kteří tvrdí, že jsou v tuto roční dobu totéž. Víte, nedávno jsem koupila věc, za niž byste zaplatil draho – je to krabička na rukavice ze 14. století (to je proto, aby se vztekal). Apropos starožitností – mladá harfistka vám nikdy nebyla určena; jednoduše se počítalo s vaší přátelskou intervencí a dopisem do Vídně. Ale jak bude moci to ubohé stvoření bojovat proti divokým potomkyním Arpáda!
Komu dali medaili? Přesto – netlačte na střelecký výbor, pane, je to krásná instituce.
Odkud jste sesbíral ty slavné věty na můj účet? Jsou lichotivé, ale jinak se o mně mohlo říkat i méně pěkného.
Znal jste jistého Audiffreta, a jak? Atd. atd.
Požádala jsem ho, aby mi řekl, co se o mně říká, a on mi píše:
Opsaný dopisLettre de Marcuard à Marie (extrait), mai 1877
Konečně jsem tu a tam posbíral několik vět o vás. Všichni se shodují, že máte nesmírně mnoho osobitosti, švihu.
Odpovídám mu na to: byla jsem tak ošklivá, že se třesu jen při pomyšlení; v Nice jsem znovu nabyla původní podoby – to neříkám proto, že to nemůžete ověřit, ale je to pravda: v Itálii mě nikdo nikdy neviděl ani trochu hezkou.
Ach! Když si pomyslím, že žijeme jen jednou a že každá minuta nás přibližuje ke smrti, šílím!!! Smrti se nebojím, ale život je tak krátký, že promarnit ho je hanebnost.

Poznámky

Pozn. překl.: Sophie Cruvelli (1826–1907) — slavná operní sopranistka; po sňatku s vikomtem Vigierem kolem roku 1856 opustila pódium. ↩
Pozn. překl.: Živůtek (fr. corsage) — přiléhavá horní část dámských šatů. ↩
Pozn. překl.: Pompejské malby — dekorativní styl napodobující antické římské fresky; módní v 70. letech 19. stol. ↩
Pozn. překl.: Camera obscura — doslova „temná komora“; zde zatemněný pokoj, který dědečkovi předepsali po operaci oka. ↩
Pozn. překl.: Pokoj Pompadour — místnost zdobená v rokokovém stylu markýzy de Pompadour, oblíbeném v 18. stol. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „pendant“. ↩
Pozn. překl.: Arpád — bájný zakladatel uherského národa; jeho „potomkyně“ jsou Maďarky. ↩