Středa 23. května 1877

Jako každý den se přijde v šest hodin – při malování, zpěvu, čtení, muzicírování – a v šest jdeme na Skating, kde dnes večer je pohádkové obecenstvo: nejdříve my s Gautierem, pak Vigierovi, d'Auzac, Chablikine (starý boháč, velmi nečistý, jenž přijímá hosty) a Emile na minutu a dva cizinci, nepočítaje zaměstnance a profesorovy děti. Protože tento ubohý deník bude čten teprve po mé smrti, musím říci, co je Vigierová: je to slavná zpěvačka Sophie Cruvelli, provdaná za vikomta Vigiera. Je jí padesát let a nejméně patnáct let se snaží vydávat za mladou dívku. Kanársky žlutý vlas, klobouky a šaty takové, že kdo ji vidí poprvé, propukne ve výkřiky a kokrhání. Anekdot je bezpočet.
— Protože mám strach, že prasknu, odpověděla.
— Varujte mě prosím, vikomteso, neboť bych mohl dostat něco do oka.
Byla nádherná a, kdyby se oblékala vhodně, byla by stále velmi krásná. Musela být postavena jako já – ale nyní není nic podivuhodnějšího než ji vidět na Skatingu; a tak když ji vidím přijíždět z dálky, zastavím se a bojíme se navzájem jako dvě lokomotivy na téže koleji... Přirovnávám se k dobré vikomtese, protože jako ona se bojím pouštět se sama; dnes večer jsem se odvážila a ona mě napodobila, brodíc se jako mladý pes, kterého chtějí utopit. Toto věčné téma vtipů nás opět rozesmálo s Gautierem.
Jsem [Začerněná slova: trochu] svobodná snad, ale zábavná; v Itálii jsem si osvojila tento způsob, který mi vyhovuje, protože mě omamuje, baví a je mi zcela přirozený.
Audiffret pozdravil z velké dálky; v zimě měl horší zrak, ale to já cítím ten neklid v létě.
— Audiffret není zlý, říká Barnola, ale ten Saëtone je hrubec! Sám jsem ho slyšel, jak Audiffretovi bránil přijít vám složit návštěvu v divadle; sám jsem to viděl!
Ach, milý Andriot – to mě skoro nepřekvapuje; tolik jsem se vám posmívala a má teta vám mluvila jen o směšnostech, zlostnosti a ošklivosti slečen Lacroixových, z nichž starší je v tuto chvíli vaší něžnou polovičkou.
Ten dobrý Ricardo zůstal do dvanácti [hodin], i Anet, dědečkův okulista.
Kolem jedenácti přišli ke mně; předpokoj udivuje svým červeným saténem, pompejskými malbami a červenou lampou – člověk je jako v podivné šarlatové mlze; ráda sleduji, jaký účinek to na lidi dělá poprvé. Anet je dvacetiosmiletý mladý muž, slušný a prý hezký; v postavení lékaře přicházejícího dvakrát denně je trochu ze rodiny, takže při vstupu poklekl a zeptal se, zda jsme v kapli nebo v malém pekle.
— Při vstupu jsem nevěděl, kde jsem, říká, ta červeň, to světlo a pak ta nebeská modř – člověk čeká, že se nejdříve objeví čerti a pak andělé, a je celý omráčen, zdrcen.
Tak jsem to chtěla. Hovořili jsme do půl druhé ráno – řeči prokládané Barnolovým zpěvem, oživované mými výbuchy a doprovázené pianissimem na mandolínu jako v dramatech Théâtre Français de Nice. Anet si vyměňoval pohledy s paní Kondareffovou, které okamžitě vysvětloval tím, že nám posílal pohledy tak posměšné, že by si jich jiná byla všimla.
[Na okraji: Později jsem zjistila, že mezi nimi existovala dojemná intimita – tak dojemná, že se snad dotkli trochu příliš blízko.]
A to je můj život tady; a bude třeba zbořit veškeré ty... úpravy a odvézt nábytek a utrácet... neslábněme – je to nutné.
Nedivte se – je to odpověď Marcuardovi:
Letmo jste mi řekl, abych vám dávala zprávy o sobě, a já vám je podávám doopravdy. Zbožňuji psát a svým krasopisem druhé hned tak nešetřím. Máme se dobře a již neprší, takže Dina si nedopřává kachní radovánky,
Co se rozptýlení týče, máme Skating a mořské koupele; jsou praktičtí lidé, kteří tvrdí, že jsou v tuto roční dobu totéž. Víte, nedávno jsem koupila věc, za níž byste zaplatili mnoho – je to krabička na rukavice ze 14. století (to je proto, aby se vztekal). Apropos starožitností – mladá harfistka vám nikdy nebyla určena; jednoduše se počítalo s vaší přátelskou intervencí a dopisem do Vídně. Ale jak bude moci to ubohé stvoření bojovat proti divokým potomkyním Arpáda!
Komu dali medaili? Přesto – nenásilujte střelecký výbor, pane, je to krásná instituce.
Odkud jste sesbíral ty slavné věty na můj účet? Jsou lichotivé, ale jinak se o mně mohlo říkat i míň pěkného.
Znáte jistého Audiffreta a jak? atd. atd.
Požádala jsem ho, aby mi řekl, co se o mně říká, a on mi píše:
Konečně jsem tu a tam posbíral několik vět o vás. Všichni se shodují, že máte nesmírně mnoho výrazu, švihu.
Odpovídám mu na to: byla jsem tak ošklivá, že se třesu jen při pomyšlení; v Nice jsem znovu nabyla svou původní podobu – to neříkám proto, že to nemůžete ověřit, ale je to pravda: v Itálii mě nikdo nikdy neviděl ani trochu hezkou.
Ach! Když si pomyslím, že žijeme jen jednou a že každá minuta nás přibližuje ke smrti, šílím!!! Smrti se nebojím, ale život je tak krátký, že promarnit ho je hanebnost.

Poznámky

Pozn. překl.: Sophie Cruvelli (1826–1907) — slavná operní sopranistka; po sňatku s vikomtem Vigierem kolem roku 1856 opustila pódium.
Pozn. překl.: Živůtek — horní část dámských šatů v 70. letech 19. stol.; nikoliv kytice.
Pozn. překl.: Pompejské malby — dekorativní styl napodobující antické římské fresky; módní v 70. letech 19. stol.
Pozn. překl.: Camera obscura — tmavá komora; používána pro fotografii i pro dědečkovo oční léčení.
Pozn. překl.: Pokoj Pompadour — místnost zdobená v rokokovém stylu markýzy de Pompadour, oblíbeném v 18. stol.
Pozn. překl.: Arpád — bájný zakladatel uherského národa; „potomkyně Arpádovy" = Maďarky; narážka na Marcuardovu zprávu, že Alexandre je v Pešti pohroužen v maďarskou společnost.