Pátek 25. května 1877

Nemám co říct, leda... nevím ani co.
Na Skatingu jsme se bavily jako šílené a já konečně bruslila bez jakékoli pomoci. Zlobím se na sebe za ty směšné strachy a nikdy nezapomenu na Alexandrovo slovo na cestě do Massy. Dina, on a Marcuard právě závodili v divokém trysku, zatímco já — rozčilená ošklivým a špatně uvázaným kloboukem, příliš volnými šaty a především vědomím, že jsem v co nejhorším světle — jsem zůstala vzadu a trpěla, jak trpět lze jedině pro takovéhle malichernosti. Nic ohavnějšího než osel, není-li člověk v nejlepší náladě; připadala jsem si přivázaná k pranýři.
— Slečna Dina, pravil Larderei, má zcela správný způsob sezení na koni — sedí obdivuhodně.
Slyšet tohle o Dině, která vůbec neumí jezdit na koni, zatímco já sedím v sedle jako ve své posteli; slyšet chválit její tlustý pas, nadměrně sevřený úžasným korzetem, jenž zdvihá poprsí, sotva stahuje břicho a vytváří záda figuríny — jistě má hezký pas ve srovnání s mnohými jinými; co se mě týče, nechlubila bych se tím, že vynikám mezi ošklivkami, ale chlubím se pasem takovým, že ten Dinin vedle mého neobstojí. Nikdy nejsem stažená, vždy pružná a ohebná a přitom si zachovávám jakousi pevnost, která slušívá mládí; nesmírně štíhlý pas, extravagantní boky, Venuščino poprsí, oblá ramena — a to vše bez stísněnosti, bez výstředních kostic, bez svírání... ať srdce, ať čehokoli jiného... Že nepřeháním jako nějaká pošetilá husa, o tom se můžete přesvědčit, zeptáte-li se těch, kdo mě viděli ve Ville Borghese, kde jsem měla krásného koně, jízdní kostým, jenž „mě oblékal, aniž mě přetvářel", jak jsem to vyjádřila, a klobouk, který dobře držel. Princ Umberto, jenž je znalec, se nemohl ubránit prudkému otočení a zahleděl se svýma dvěma velkýma očima s takovým... souhlasem, že by ho byl člověk pokládal za ledajakého Antonelliho. Ten den jsem byla zcela spokojena — žádný strach, žádná starost mi nebraly půvab ženy spokojené a klidné. Stávalo se mi to tak zřídka; ale od Lardereiho jsem zmoudřela — naučila jsem se, že za žádných okolností a pro nic na světě nesmí člověk zanedbávat sám sebe.
Ale zabloudila jsem — mluvila jsem o Masse. Chápete tedy vše, co jsem pocítila při té nespravedlnosti... nebo pravdě, neboť jsem nebyla sama sebou; ale ani to by ještě nebylo nic — ta rána, na níž budu navždy pamatovat, přišla, když se Alexandre přiblížil a napůl užaslý, napůl zklamaný:
— Nuže, slečno, upřímně řečeno, pravil mi, upřímně — věřil jsem, že jste statečnější... věřil jsem, že jste statečnější, dodal ještě s výrazem zdvořilého soucitu. A já seděla přikovaná ke svému ohavnému zvířeti a můj odporný klobouk mi sjížděl po hlavě...
Takový je to druh trápení a zármutku, který mi Alexandre zanechává... a pokaždé, když na to pomyslím, jsem zuřivá.
Po čase se vynoří události, jež prošly nepovšimnuty — jako obraz, který lépe oceníte z určité vzdálenosti. Schůzka v Aquariu mi nevychází z hlavy; ne snad, že bych toho litovala — byla jsem stržena... a kdybych to měla udělat znovu, udělala bych to zas; nebylo mi hanba, šla jsem přímo, jsem příliš netrpělivá na okolky. Ale právě tato... malá příhoda všechno způsobila. Někdo ho ode mě sice odvrátil, ale být odvrácen a pak být nucen... uklidňovat... — to je něco jiného.
Padl mi do oka soudní případ, v němž ten pán dal matce facku, když ho chtěla za každou cenu dostat pro svou dceru, jež mu psala dopisy; a protože nepřicházel na schůzky, vydala se ho pronásledovat až na nádraží... Ta sprostota, ta hanebnost mi zvedla žaludek a zahanbila mě natolik, že jsem rychle odešla, vidouc, že máma, která četla noviny, pociťuje totéž co já!
V mém velkém vysvětlujícím dopisu jste viděli, co jsem mu hořela touhou říct — stejně tak se dozvíte, co mě trýzní, naskytne-li se jednou příležitost si s ním promluvit.
Mnoho zdrženlivosti, mírnosti... uvidíte.
Ale když jsem brala pero, na nic z toho jsem nemyslela. Smála jsem se jako šílená s Marií Leontievnou.
Mimochodem! Víte — nuže, běda! — musím se zbavit iluzí: tahle dívka má zájem, dojemný, čistý, skrytý... ale osobní zájem — je zamilovaná do Walitského.
Je to tak směšné, že sotva věřím vlastním uším. Ta dívka se vyznala mámě. Nevím, z čeho jsem se smála, ale celá společnost dostala takový záchvat veselosti, že mě až bolela hlava. Marie Leontievna, klidná jako úplněk, se kroutila smíchy; zkusila jsem ji shodit z balkónu do zahrady, ale vzpomněla jsem si, že Alexandre je mrtvý teprve tři dny, a dala jsem se do vyprávění, jak moje modla chcípla. Chtěla jsem říct, že je kouzelný měsíční svit, že jsem mu dala serenádu a že v té velké Paříži už nebudu mít ten klid, tu poezii, ty božské rozkoše přírody a nebe.
Víte, co jsem si vymyslela? Že Alexandre zemře, a manželka Gastonova zemře, a já si vezmu Gastona. Co říkáte?

Poznámky

Pozn. překl.: „Taille" — pas, v 70. letech 19. stol. klíčový ukazatel ženské krásy; co nejtěsnější pas byl módní ideál.
Pozn. překl.: Korzet — v originále „corset fabuleux"; tuhé spodní prádlo tvarující postavu, nosily je dámy všech tříd.
Pozn. překl.: „Baleines" — kostice z velrybích kostí, jimiž byl korzet vyztužen.
Pozn. překl.: Villa Borghese — slavný park v Římě, oblíbené místo pro jízdu na koni v módní římské společnosti.
Pozn. překl.: „Habit" — dámský jízdní kostým, formální oděv pro jezdkyně.
Pozn. překl.: Princ Umberto — korunní princ Umberto Savojský (1844–1900), budoucí král Umberto I. (vládl 1878–1900); Marie ho považuje za znalce krásy.
Pozn. překl.: Aquarium — pravděpodobně neapolské akvárium (zal. 1874), oblíbené místo setkání.