Pátek 18. května 1877

Jsem obluda a ubožačka! Dohánějí mě k zuřivosti a já se ukazuji ve své nejohavnější podobě! Walitský byl při snídani hrubý a z jedné mé odpovědi vyznělo, jako bych bila lidi. Vyděšená, že by tomu lidé mohli uvěřit a roznášet to, nazvala jsem ho „zbabělcem“. Ale ti, kdo nejsou zasvěceni do mých každodenních hrůz a záchvatů zuřivosti, neuvidí v tom výbuchu nic jiného než příšernou brutalitu u dívky mého věku. Paní Kondareffová to již pověděla mámě a já se jistě stanu strašákem pro Lise; budou jí na mě ukazovat a říkat: „Vidíš tamtu, nu! taková budeš i ty, jestli...“ nebo: „Nemysli, že ti dovolím to či ono jako Marii atd. atd.“
Dlouho jsem seděla v zahradě a hrála na mandolínu, noc je tak krásná... jsem tak nešťastná... Jsem podrážděná až k vzteku a ještě mě dohánějí k zuřivosti! Jen si pomyslete – rozhodli se, že se mnou budou mluvit tónem, jímž se chlácholí blázni. Místo zpěvu mi z hrdla vyšlo několik kapek krve; vyprávěla jsem o tom s jakýmsi triumfem a máma mi přišla říct...
„Rozhodně jsi udělala chybu, že ses nevdala za Audiffreta.“
Ale kdybyste si dokázali představit, kolik přírodopisu a hygieny bylo v tónu, jakým to řekla... byli byste vzteky bez sebe jako já!
Protože teď nic nemám, vytvářím si znovu přítomnost tím, že listuji tímto deníkem. Je to podivný pocit – nalézat tu po ruce, před očima celou jednu existenci... to nutí analyzovat, uvědomovat si...
Ať tak či onak, příhoda s Larderelem je velmi podivná – to jest, byla jsem zamilovaná, a tedy bez rozumu. Neodjela jsem dva dny po jeho příjezdu, jak jsem snad měla udělat, protože tam byly dostihy – ta záminka mě ospravedlňovala. A potom... potom... je to velmi dobře. Totiž, víte, velice mě trýzní, když příliš pozdě přijdu na to, co jsem měla udělat...

Poznámky

Pozn. překl.: Marie zemřela na tuberkulózu roku 1884 ve věku dvaceti pěti let. ↩