Neděle 13. května 1877

Jak to jen mohlo být – vždyť ještě včera jsem byla v hotelu de la Paix, Doenhoff sotva přijel a přišel nás navštívit; nakonec jsme byly v Cascine, kde jsem spatřila mou rodinu v kočáru na osmi pérkách, s černými koňmi a zelenou livrají. Vzala jsem si Blanchchin účes, ale její matka se oblékla jako já – náhodou nebo záměrně – avšak byla celá v bílém, a ve Florencii to není móda. Měla nádherný ekvipaž; raduji se z něj, jako by byl můj.
Má tak jemný, tak výborný obličej!
Dál – moje nelegitimní rodina... Šla jsem pěšky s Dinou, ta lůza vystoupila ze svého půjčeného kočáru a přišla nám vstříc, vedouc svou sestru za ruku jako na jevišti. Tento podivný způsob procházky ji prozrazuje na míle daleko.
My jsme šly vlevo, ony vpravo téže aleje – ale když byla skoro naproti, náhle se přiblížila a minula mě tak zblízka, že se nám dotkly šaty. Zastavila jsem se a bez nejmenšího ostychu ji s afektací prohlédla od hlavy k patě. Připomíná vyobrazení Itálie na dvoufrankové bankovce:
To vše včera – a dnes Nice!!
Marcuard nás doprovodil na nádraží poté, co byl přítomen našim přípravám v hotelu. Já blbla jako obvykle a Marcuard mě bavil svou otcovskou vážností.
— Mám, pravil, přesné zprávy o našem mladém Alexandrovi, spolehlivé zprávy.
Vydala jsem nevýrazné „Ach!" a čekala na pokračování, neboť aby Marcuard takto mluvil, musel mít rozhovor s hraběnkou nebo jejím notářem.
— Lze uspořádat jeho záležitosti, pokračoval, s milionem, a zbyde mu více než dvě stě tisíc franků ročního důchodu. Tedy s tím milionem bude jeho jmění zcela osvobozeno. Ale jde o to ten milion najít. Má i jiné dluhy, ale to se v rodině vyřídí. Až se ten milion najde, rodina i přátelé mu odpustí všechny hlouposti, jichž se dopustil, bude přijat jako marnotratný syn, milován, hýčkán, zbožňován... To je situace.
A skvělý potomek velikého Viléma Tella na nás střídavě pohlížel, jako by posuzoval účinek toho poněkud slavnostního proslovu. Marcuard neřekne ani slova nadarmo, vše, co říká, je jako přibité – jak se říká v Rusku.
— No tedy, řekla jsem se svou přirozenou lehkostí, no tedy doufám, že se pro toho chudáka Alexandra najde ten chudák milion.
— Jistě, řekla máma.
— Jenže je to těžké, pokračuje Marcuard s jistou lstivostí.
— Chcete, abych mu to půjčila? – zeptala jsem se týmž žertovným tónem – na padesát procent?
— Ne, řekl Marcuard, s nímž si rozhodně nelze dělat žerty, není to tak, hledá se půjčka... nevratná – dodal s pohledem tak otcovsky úskočným, že jsem se usmála spolu s ním a ptám se:
— Pročpak se na mě tak díváte, pane?
— Ach! – řekla jsem po chvilce s výrazem zasvěcence – to je těžší.
— Chápete, pokračoval nepohnutý Švýcar, tímto způsobem by zbylo více než dvě stě tisíc franků důchodu, čistého od všech daní, veškerého... úroku.
— No vidíte! – řekla naivně paní matka, jíž záleží na Alexandrově triumfu.
— Nevratná, opakuji jako vysvětlení.
— Ach, ha!
— Najde se, říkám.
— Vy? – zeptala se se smíchem.
— Já? To by byla špatná investice.
Marcuard se na mě stále usmíval, tím víc, že jsem zůstala zamyšlená – a bylo proč. U všech Melissanů!
Milion nikdy nevynese víc než padesát až šedesát tisíc franků ve státních dluhopisech, jež jsou podle mě jediné bezpečné. Za milion si lze koupit toho nejkrásnějšího vévodu z Melita nebo knížete ze Santa Severiny na světě – kterého bude potřeba živit, oblékat, vodit na procházky, prostě vydržovat. Zůstane pramálo, vezmeme-li v úvahu výdaje za hry, koně a kluby, jež vévoda nebo kníže nutně požaduje. Člověk nemusí koupit nic a zůstat se svými padesáti tisíci franky ročně – ale jednou bude potřeba... leda prodat, což je těžší a především řidší. Kdežto tady je skvělá transakce: za milion se osvobodí jmění přes čtyři miliony a navíc dostaneme rozkošného mladíka se jménem a skvělými příbuzenskými vazbami.
Jako spekulant by každý měl být pobouřen tím, že nemá potřebný milion.
— Tedy, říkám, ten drahý Alexandre, ten... mimochodem, víte, viděla jsem jeho ženu a ta se mě dotkla... pravé strany šatů. Jaký krásný pomník!
Ve vagóně jsem nedokázala zadržet slzy...
Na nádraží jsem znovu potkala tytéž Aničkovovy a sotva jsem dorazila domů – Collignonová, Bihovetz a krásný Albert. Ten je opravdu krásný.
Přímo na nádraží nám teta sdělila překvapivou zprávu. Před osmi dny se dědovi operovalo oko a operace se zdařila. Doporučuje se naprostý klid, proto jsem v jídelně divoce skákala a gestikulovala; musela jsem za hodinu podat zprávu o celé cestě – o sňatkových partiích, králi, rozmanitých radovánkách – vše, vše, vše! Paní Kondareffová, sestra Suvorovy, bydlí u nás čtrnáct dní jako přítelkyně tety. Poté, co Gautier odešel, mluvila jsem o Silénovi, o dívčince, o Alexandrovi a především o svém vzplanutí k němu. Jsem tak překvapena, že jsem se zamilovala, že to křičím do světa – ostatně tímto způsobem to nikdo nebude brát vážně. Bihovetz, Walitsky a Collignonová už přijali za své to gesto nohou, které Larderei dělal na Veglione a které jim Dina předvedla v celé jeho čistotě;
Můj byt zkrásněl; přidané věci mu dávají počátek obydleného vzduchu. Jsem celá v ohni a horečce při pomyšlení na úpravy, ozdoby atd. atd. – naštěstí mě vzpomínka na odjezd do Paříže uklidňuje.
Měsíc v Nice, šetřit, odpočívat, přemýšlet o všem. Rezignuji.
Nice je krásná. Jaká škoda mít tak rozkošný dům v té díře; ve Florencii nebo v Neapoli by byl pokladem – o Římě nebo Paříži ani nemluvě, tam by byl zapotřebí palác.
Teta ještě nezná pravdu o Lardereim...
Ostatně to je zbytečné; měla jsem si celou tu epizodu vždy nechat pro sebe. Vyprávěla jsem o naší roztržce, o svých slzách. Zbytek je dosti lichotivý, aby nebylo třeba přehánět – udivuje mě jen, jak to vše tak podivně dopadlo...

Poznámky

Pozn. překl.: Kočár na osmi pérkách — ukazatel luxusního, komfortního vozu; čím více per, tím plynulejší jízda.
Pozn. překl.: Ekvipaž — kočár i koně dohromady jako statusový symbol aristokracie.
Pozn. překl.: Narážka na biblické podobenství o marnotratném synovi (Lukáš 15:11–32).
Pozn. překl.: Vilém Tell — švýcarský národní hrdina; narážka na Marcuardův švýcarský původ.
Pozn. překl.: „À fonds perdus" — půjčka bez očekávání návratu; eufemismus pro věno či manželské vypořádání; Marcuard takto kódovaně nabízí manželský sňatek.
Pozn. překl.: Veglione — italsky: maškarní bál, zpravidla v karnevalové sezóně.