Úterý 15. května 1877

Ze stereotypu tohoto nicejského a zcela vnitřního života jsem tak znechucena, že to ani do deníku nekřičím. To je celkem šťastné.
Barnolu jsem viděla jen proto, abych přijala jeho loučení; přinesl obvyklý náklad drbů nevinných i jiných, zpráv, všech těch věcí, jež mě znovu zavalily jako více či méně příjemná vůně onoho provinčního života, oněch malicherných zájmů, oněch trivialit, oněch plytkostí.
Barnola strávil před třemi lety zimu ve Florencii; zeptala jsem se ho, zda zná Mirafiory a Larderei.
— Ano, řekl, Mirafiory dobře.
— A Larderei?
— Z pohledu.
— Kterého – toho blonďatého nebo tmavého?
— Toho tmavého, s tím tak jemným obličejem.
— Aha! Teto, copak jsem vám říkala! Děkuji, pane!
— Ale jistě, pokračoval, Larderei jsou proslulí tím, že jsou velmi pohledni...
— Aha!
— Jistěže, madame, pokračoval, nechápaje nic z našich výkřiků.
Byla jsem nadšena.
Ale jaký tísnivý dojem na Skatingu – zapomněla jsem na všechny ty Vigierovy, všechny ty Rusky...
Audiffret zůstal celou dobu u tety; já bruslila a hovořila s hrabětem Laurentim, vzkříšeným z mrtvých. Byl opravdu velmi nemocen.
Audiffret vypadá zmateně, smutně, je téměř k politování; zasypala jsem ho přívaly živých, posměšných, mírně pohrdavých slov – já, která dříve nevěděla, co říci. Jeho žerty mi připadaly slabé, ale jeho krk velmi bílý.
— Víte, madame, řekl tetě, víte tu věž, tu slavnou věž – nu tedy... kšé!
To mělo být posměšné, ale bylo jen smutné.
— Ach, ano, víme, řekla jsem, byla tam krásná zahrada myslím, vzácné rostliny... terasy, to vše.
— Ano, Bože můj, ano.
Potom jsem se ho ptala na Florencii, kde je velmi znám.
— Viděla jsem vašeho přítele, říkám, pana de Larderei.
— Ach! Je stále tak cvoknutý?
— Cvoknutý? Toho jsem si nevšimla.
— Nu to tedy!
— Ujišťuji vás, pane, že se usadil, dal do pořádku své záležitosti a je velmi... milý.
— Aha! Takže jste viděla jen milé lidi?
— Lichotím si tím; proto cestuji – jinak by mě to nepřeměnilo.
— To je kvůli mně, víte!
— Přítomní jsou vyjati; ostatně si nepřičítejte tolik cti.
Vyprávěla jsem Laurentimu o svých chemických pokusech, jimiž jsem si ověřovala, zda to, co jsem cítila, je láska – skoro týmiž slovy jako v tomto deníku... dělám dítě, abych mohla mnoho říkat.
Každý den máme u nás malé Aničkovovy, Jeanne Daniloffovou a pak Lise – tyhle děti osvěžují srdce. Mluví se tolik o Alexandrovi a Alexandrině, že myslím na ně více, než si přeji. Nastartovala jsem stroj a každou chvíli je sluch příjemně lechtán.
Kdybych měla milion, uzavřela bych ten obchod z netrpělivosti.

Poznámky

Pozn. překl.: „Ouit!" — Audiffretovo zkomolené slovo (sic v originále); patrně eufemismus pro expresivní výraz.