Pátek 11. května 1877

Od včerejška jsem ještě nešla spát a už je světlo. Žádal mě o můj portrét... lituji toho, jako bych si sama něco odepřela... přece tam ještě něco je! Však – přejde to, všechno přejde.
Jsem ale hloupě připoutána k jeho rodině, k jeho městu... jen já jsem schopná takových nesmyslů – nesmyslů... proto, že ho nemiluji a nechci mu nic obětovat: za prvé proto, že on si mě vůbec nevšímá, a za druhé proto, že ta partie není oslnivá... berte to slovo vážně.
Dovolím si nejrůznější nesmysly se záměrem – ale takhle jen tak...
Je bílý den.
... Bez jakéhokoli... ani lásky z jeho strany... Eh, přejde to a my ho znovu najdeme – jen hory se nikdy nesetkají... ačkoli – vynalezli tak pohodlné, totiž tak dlouhé mosty...
Přece tam něco je!
Co dokáže mládí – lehla jsem si v sedm ráno, vstala v jedenáct a necítím žádnou únavu. Šla jsem se rozloučit s Cascine; člověk by řekl, že jsem strávila rok ve Florencii.
S láskou jsem hleděla na aleje, na Arno, na cizí a lhostejný svět... má ro... ne, víte, nemohu se smát. Hraběnka byla s dcerou; obě mě jako obvykle hodně pozorovaly. Hrabě Gaston mi tolik připomíná... onoho... a musíme odjet! Peníze došly... kurz klesá, válka.
Marcuard nám říká, že v Cercle philharmonique je dobročinný koncert a na Skatingu večírek. Byly jsme na obou místech. Na koncertě jsem viděla Gastona s manželkou – je to zvláštní, jak spolu dobře vycházejí. Alexandre nám to říkal, ale to, co člověk vidí, všechno předčí. Vskutku je člověk nepotkává pořád spolu jako znuděné nebo ospalé manžely, ale oni se setkávají jako přátelé – každou chvíli na dostizích, na koncertě přijde k ní něco říct, na něco se zeptat. Radí se spolu, usmívají se na sebe. Není hezká. Malá, zavalitá, tmavovlasá, tmavé pleti, červené tváře, a přece pravidelné rysy a výraz velké dobroty, energie, vlídnosti – to se líbí.
Na Skating – anebo kvůli převlékání – jsem přišla v jedenáct; viděly jsme paní de Mirafiore, Blanche. Radost ale nebyla úplná, rozloučení nemělo všechno kouzlo, po němž jsem toužila – hraběnka tam nebyla.
Co mi jsou všichni? Zůstala jsem osm dní ve Florencii, viděla jsem je osmkrát. Miluji je a Florencie mi chybí tak, až... pláču. Vypadali laskavě a já se obměkčila jako hloupá!
Zmínila jsem se už, že u nás byl Gordigiani, povzbuzoval mě, přislíbil mi uměleckou budoucnost, našel v mých skicách mnoho dobrého... a velice si přál namalovat můj portrét...
Jak bych si přála mít portrét ve Florencii – bylo by to pozoruhodné: on by ho viděl – totiž oni všichni by ho viděli.

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na francouzské přísloví „Il n'y a que les montagnes qui ne se rencontrent pas" (Jen hory se nikdy nesetkají — lidé vždy znovu přijdou do styku).
Pozn. překl.: Narážka na rusko-tureckou válku (duben 1877), jež způsobila pokles ruských státních dluhopisů.