Neděle 6. května 1877

Naštěstí jsou dostihy odloženy – budu mít čas dostat své šaty... ostatně proč? Ať už proto, že florentská lepší společnost nedává city najevo, nebo proto, že jsem ošklivá a bezvýznamná – dosud jsem v nikom nevzbudila lásku na první pohled. Může za to ta proklatá Pergola, která je zavřená... a tolik bych dala za jakýkoli úspěch v Lardereiho očích. To je docela přirozená touha, myslím.
Viděla jsem je všechny v Cascine – vyjma starou hraběnku. A znovu jsem viděla Namaru, toho muže se psem, z Nice. Stále se bojím, aby ti lidé z Nice nevyprávěli spoustu nesmyslů... Jsem špatné nálady... nemám jediný klobouk, který by se mi líbil...
Jako obvykle jsme vystoupily z kočáru a šly pěšky – já a Dina; máma jela krok za krokem za námi v kočáře. Ve Florencii se to tak dělá, jinak bych se neodvážila. Nevím, kdo byli ti tři pánové... ale celou dobu nás sledovali, přičemž šli napřed, což je nejslušnější způsob. Jeden ze tří je něco jako Melissano.
Dina ztratila náramek a vrátily jsme se ho hledat; nuže ti tři také hledali nebo dělali, že hledají, přičemž šli napřed a jen tu a tam se otočili; ostatně jejich kočár byl poblíž a jakmile jsme nastoupily do toho svého, brzy nás dostihli – totiž ta zvířata čekala pět minut, aby zachovala zdání slušnosti. Měli to všichni udělat hned první den... jsem-li tím, zač se obvykle pokládám. Každopádně tito teď vědí, kde bydlíme. Tak diskrétní a slušnou suitu nemám vůbec v nenávisti – opovrhuji jen vulgárními pronásledovateli.
Ach, jak je to „ach" žalostné; jsem totiž úplně vyšumělá, nevěřím už ničemu – ani sobě samé... a to poslední je obzvlášť skličující... můj deník je samá truchlivost a nebude k ničemu, nikdo ho ani číst nebude. Přelistovala jsem několik starých sešitů... Nic nevím... Poslouchejte – ne! Jen se ponižuji, když to slovo stále opakuji! Je to hloupé.
Co to dělám ve Florencii? To se vás ptám! Ach, hnusím se sama sobě.
S Lardereim nemám co do činění; nemám ani chuť ho znovu vidět, takže nezůstávám kvůli němu. Pokud jde o ostatní – je to marná námaha, tady se nenavazují známosti po španělsku a jsme zavřené víc než ve vězení.
Jakmile dostanu šaty zaslané z Paříže, odjedeme – až zhlédneme ty nešťastné dostihy. Chtěla jsem, aby Gordigiani namaloval můj portrét; udělejme to... uvidíme.
Víte, za jakým účelem jsem sem přijela? Víte, co je ta mimořádná věc, o níž jsem chtěla vyprávět teprve při provedení? Je to... nuže toto: chtěla jsem unést Lardereiho dceru. A kdybych byla v témže rozpoložení jako tenkrát, unesla bych ji – bylo by to velmi originální. Ale teď už se mi nechce a... dítě není na venkově, jak jsem předpokládala, nýbrž s matkou...
A karty mi předpověděly nepříjemnosti s policií – proto od toho upouštím. Víte? Karet se už nedotýkám – je to otupující a nehodné inteligentní bytosti!

Poznámky

Pozn. překl.: „Po španělsku" — neformální námluvy přes okno nebo přes mříž bez formálního představení; oblíbený způsob v jižní Evropě.
Pozn. překl.: Michele Gordigiani (1835–1909) — slavný florentský portrétista, maloval mj. královnu Viktorii a prince z Walesu.