Neděle 6. května 1877

Naštěstí jsou dostihy odloženy – budu mít čas dostat své šaty... ostatně proč? Ať už proto, že správná florentská společnost není demonstrativní, nebo proto, že jsem ošklivá a bezvýznamná – doposud jsem na nikoho nezapůsobila jako blesk z čistého nebe. Je to ta proklatá Pergola, že je zavřená... a tolik bych dala za jakýkoli úspěch v Lardereiho očích. To je přirozená touha, myslím.
Viděla jsem je všechny v Cascine – vyjma starou hraběnku. A znovu jsem viděla Namaru, toho muže se psem z Nice. Stále se bojím, aby ti lidé z Nice nevyprávěli spoustu nesmyslů... Jsem špatné nálady... nemám jediný klobouk, který by se mi líbil...
Jako obvykle jsme vystoupily z kočáru a šly pěšky – já a Dina; máma krok za krokem sledovala v kočáru. Ve Florencii se to tak dělá, jinak bych se neodvážila. Nevím, kdo byli ti tři pánové... ale celou dobu nás sledovali, přičemž šli napřed, což je nejslušnější způsob. Jeden ze tří je jakýsi Melissano.
Dina ztratila náramek a vrátily jsme se ho hledat; nuže ti tři také hledali nebo dělali, že hledají, přičemž šli napřed a jen tu a tam se otočili; ostatně jejich kočár byl poblíž a jakmile jsme nastoupily do toho svého, brzy nás dostihli – totiž ta zvířata čekala pět minut, aby zachovala zdání slušnosti. Měli to všichni udělat hned první den... jsem-li tím, čím se pokládám. Každopádně tito teď vědí, kde bydlíme. Tak diskrétní a slušnou suitu nemám vůbec v nenávisti – opovrhuji jen vulgárními pronásledovateli.
Ach, jak je to „ach" žalostné; jsem totiž úplně vyšumělá, nevěřím už ničemu – ani sobě samé... a to poslední je nejsmutnější... můj deník je samá truchlivost a nebude k ničemu, nikdo ho ani číst nebude. Přelistovala jsem několik starých sešitů... Nic nevím... Poslouchejte – ne! Jen se ponižuji, když to slovo stále opakuji! Je to hloupé.
Co to dělám ve Florencii? To se vás ptám! Ach, hnusím se sama sobě.
S Lardereim nemám co do činění; nemám ani chuť ho znovu vidět, takže nezůstávám kvůli němu. Pokud jde o ostatní – je to ztracená námaha, tady se nenavazují známosti po španělsku a jsme uzavřenější než ve vězení.
Jakmile dostanu šaty zaslané z Paříže, odjedeme – až shlédneme ty nešťastné dostihy. Chtěla jsem, aby Gordigiani namaloval můj portrét; udělejme to... uvidíme.
Víte, za jakým účelem jsem sem přijela? Víte, co je ta mimořádná věc, o níž jsem chtěla vyprávět teprve při provedení? Je to... nuže toto: chtěla jsem unést Lardereiho dceru. A kdybych byla v témže rozpoložení jako tenkrát, unesla bych ji – bylo by to velmi originální. Ale teď mě to už nepřitahuje a... dítě není na venkově, jak jsem předpokládala, nýbrž s matkou...
A karty mi předpověděly nepříjemnosti s policií – proto se zdržím. Víte? Kartám se již nedotýkám – je to otupující a nehodné inteligentní bytosti!

Poznámky

Pozn. překl.: „Po španělsku" — neformální námluvy přes okno nebo přes mříž bez formálního představení; oblíbený způsob v jižní Evropě.
Pozn. překl.: Michele Gordigiani (1835–1909) — slavný florentský portrétista, maloval mj. královnu Viktorii a prince z Walesu.