❦
Sobota 5. května 1877
Když prší a člověk nikoho nevidí, to je smutná situace. La Righi je vulgární, s rozpláclým nosem, široká, obyčejná. Neviděla jsem nikoho jiného než ji a pak paní de Mirafiore. Zítra jsou dostihy. Jestli tohle je všechno, co mám za těch tisíc štěstí, která mi ve Florencii slibovaly karty! Pokračuji ve svém portrétu. Večer u nás byl Marcuard. Ach, jak je to hrozné, nikoho neznat! Člověk přijede do města s doporučujícími dopisy... a my!Samedi 5 mai 1877
Ach, Pane, odpusť mi mé nářky. Vím, že je to hřích, ale odpusť mi a vysvoboď mě.
Ah ! Seigneur, pardonnez-moi mes plaintes. Je sais que c’est un péché, mais pardonnez-moi et délivrez-moi.
Bůh chraň každého poctivého křesťana, aby se ocitl ve Florencii jako já, která jsem už viděla její umělecké pamětihodnosti a nemohu se na ně ani znovu podívat, protože nemám s kým!
Dieu garde tout honnête chrétien de se trouver à Florence comme moi qui en ai vu les curiosités artistiques et qui ne peux même pas les revoir faute de compagnon !
Je mi, jako bych byla nemocná... říká se, že zítra uvidím Larderela; netoužím po tom.
Je suis comme malade... on dit que je verrai demain Larderel, je ne le désire pas.
Vzpomínka na mé slzy v den jeho odjezdu mě rozesmává. To já jsem plakala přede všemi!
Le souvenir de mes larmes le jour de son départ me fait rire. C’est moi qui ai pleuré devant tout le monde !
Nic mě nebolí, ale nudím se, a to pořádně.
Je ne souffre de rien mais je m’ennuie franchement.