Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 2. května 1877

Můj císaři, jak se tu dobře dýchá a inkoust je tak dobrý, že chce se pořád psát.
Dina trochu nevolná zůstala na pokoji, takže mám pěkné místo, z nějž si lépe vychutnám procházku. Mohla jsem ho mít vždy, ale jemnocit a zdvořilost mi přikazují jej přenechat.
Cascine jsou rájem, miluji zeleň. Mánii přání jsem se nezbavila, takže při procházce jsem si přala při každé příležitosti; obzvlášť mě zaujal zvuk kočáru jedoucího za naším, chtěla jsem se ohlédnout: Když se obrátíš, ta věc se nestane! Nezbylo mi než se neohlédnout; nicméně kočár nás brzy předjel a my mohly spatřit viktórii se dvěma hnědými koňmi, jednoduché a elegantní zelené livrejované sluhy. Erb byl ozdoben hraběcí korunou a dáma ve viktórii mi připadala štíhlá a velmi elegantní, třebaže pokročilejšího věku. Fialové šaty ze hedvábí a raženého sametu a kytičky fialek na klobouku.
Sotva jsem se na ni podívala, ona mě však prozkoumala pohledem a usmála se.
— Kdo je ta dáma? – ptala se máma kočího ve chvíli, kdy jsem si pomyslela: to musí být Lardereiho matka, podobá se mu.
— Madame de Larderei, odpověděl kočí.
Proč se na mě tak zvláštně dívala a proč se usmála? Zná mě snad? Někdo jí zřejmě podal můj popis. A pokud ví – co ví: první část toho příběhu, nebo druhou?
Když ji spatřím sestupovat z kočáru a vydávat se alejí pro pěší vlevo (ta pro jezdce je vpravo), dám zastavit mnohem dál a sestupuji taktéž s mámou, abychom se s ní setkaly tváří v tvář. Je Francouzka, víte? Znovu se na mě usmála a velmi vlídně; možná to tak mívá.
Po čtvrthodině nás předjela tentokrát jedoucí stejným směrem jako my – s dcerou, hraběnkou de Mirafiore, na pohled rozkošnou dívčinou, elegantní a půvabnou.
Larderei má aristokratickou rodinu, hezké palazzo, jeho matka pořádá otevřené večery, jeho sestra je nevěstou královou, jeho bratr si vzal Salviatiovou – uvažováno ze všech stran, odpouštím si svou slabost k němu. Tento rozmar nemůže být uraženým ve své ješitnosti, je tedy čistý a bez ostychu se může nazývat láskou a kvést, jak dlouho mu libo.
Tedy konečně – nemusím se červenat ani trpět oněmi drobnými věcmi, jež dráždí mé jemné city. Hm, jsem s mou rodinou poměrně spokojená, nijak špatně, nijak špatně. Říkám to mámě a Dině a směji se mé rodině. Vidíte – věci, jež by jiné trápily, mě prostě baví.
Marcuard píše, že dnes večer je schůzka na Skatingu, a připomíná nám, že zítra snídáme u něj. Víte, vážně – ve Florencii je velkou módou snídávat u Marcuarda.
Jdu na Skating s mámou. Florentský Skating je rozkošný kulatý sál, dost prostorný, s vysokou klenbou, elegantní a osvětlený elektřinou. Lidí málo, zato elegantních. Marcuard k nám klouže a hned spatřím mou rodinu – Blanche v milostném rozhovoru s manželem. Nikdo by neřekl, že jsou manžel a žena, jak vypadají dnes večer. Spíš Giselle a Balzorano. Moje rodina je rozkošná. Moje sestra nevypadá jako hraběnka ani jako vdaná dáma; je to dívenka, s níž bych chtěla tropit hlouposti jako s Giro-Olgou. Je tak dobrosrdečná, tak jemná. Prostě moje rodina je to nejlepší, co Florencie nabízí. Chápete – ať je tomu jakkoli – lichotí mi to.
Marcuard je milý, i já se cítím milá a půvabná. Jaké krásné město Florencie, můj císaři.
Ráda bych, aby mi markýz Niccolini trochu dvořil – jen trochu.

Poznámky

Pozn. překl.: „Můj císaři" — Mariino hravé oslovení deníku coby imaginárního čtenáře; viz TM carnet 070. ↩
Pozn. překl.: Viktória — lehký čtyřkolový kočár pro dvě osoby s výklopnou stříškou. ↩
Pozn. překl.: Livrej — uniforma sloužících v barvách šlechtické rodiny, znak aristokratického postavení. ↩
Pozn. překl.: Palazzo — italský výraz pro šlechtické sídlo/palác. ↩
Pozn. překl.: Lardereiho sestra Blanche byla vdána za hraběte de Mirafiore, nemanželského syna krále Vittoria Emanuela II. ↩
Pozn. překl.: Elektrické osvětlení bruslařského sálu bylo v roce 1877 technickou novinkou. ↩