Úterý 1. května 1877

Usnula jsem včera tak brzy, že jsem nepsala; ostatně skoro není co vyprávět. Pršelo, do šesti jsme se projížděly v zavřeném kočáře. Nemohla jsem se vynadívat na Florencii; soulad, který vládne mezi starými divy a novými domy, se mi nesmírně líbí.
Nacházíme Marcuardovu navštívenku. A to je vše.
Dnes pršelo; byla projížďka v Cascine, kde jsme viděly Silénu Righi, bývalou šelmu pana hraběte. Pořádně jsem si ji neprohlédla, ostatně musím ji vidět nahou, rozhodně. Náš kočí ji jako naschvál vozil, když byla u Larderela; mezi jinými pozoruhodnostmi nám ji ukázal a slíbil, že nám ukáže i Niccoliniho.
Lidí bylo málo, a Marcuard. To je muž, se kterým nejvíc štěbetám. Jeho otcovský, zdrženlivý a potutelný výraz mě svádí k tomu, že namluvím spoustu hloupostí.
Nakonec, když jsme (ještě před koncem projížďky) znovu jely kolem domu Larderelových, potkaly jsme Vytrvalce z Veglione, takzvaného prince Ruffa; ale protože jel ve vlastním kočáře, předpokládám, že je Florenťan.
Marcuard u nás strávil hodinu a večer ho vidíme znovu v divadle Pagliano, Pergola je zavřená! Dávají Wagnerova „Rienziho“. Té hudbě jsem vůbec nerozuměla.
Toto divadlo není v módě; držela jsem se stranou, nebylo tam nic zajímavého.
Zase jsem si z Marcuarda dělala legraci. Dělat si legraci! Fuj! Co naplat!
Vítr se obrátil. Neapol byla krásný sen. Necítila jsem se tam ze všeho vyloučená, měly jsme známé, a aniž jsme chodily k neapolské aristokracii, vídaly jsme ji v Cercle, ve společnosti vybrané a dosti těžko přístupné. A všichni čekali, že nás příští zimu uvidí znovu a že budeme přijímat všechny a chodit všude; protože to tak všichni předpokládali, přešla ta představa i na nás, a ostatně je to docela možné.
Ale tady, ve Florencii, znovu cítím celý ten rozdíl, vidím prostor, který mě dělí od toho světa, na nějž hledím jako na zemi zaslíbenou.
Jak krásné by bylo cestovat, jezdit do takových rájů, jako je Neapol, Florencie, Řím, kdyby se tam jezdilo jako Mechterští, Soukowkinovi, jako... co já vím, zkrátka všichni ti lidé.
Po tři měsíce jsem na to všechno zapomněla, a najednou, a to ve městě krásnějším než Řím, které miluji skoro stejně jako Řím... Vy nechápete lásku k městům? Mě mrazí už při pouhých jménech Neapol (z konvence ji milují všichni), Florencie a Řím. Jaký kouzelný život by to byl!! Neboť může-li být někdo dokonale šťastný, jsem to já. Vždyť mám jen jediný žal; všechno, co ostatní oplakávají, se mi líbí. Křičela jsem kvůli Larderelovi? Ano, ale jen abych o tom mohla vyprávět; bylo to velké vzrušení, ale život by nebyl krásný, kdyby takových nebylo.
Nemoci, úmrtí, rozchody, krutosti lásky, to všechno jsou příjemné bolesti a příjemná rozervání. Člověk nad nimi pláče, křičí, rve si vlasy, ale nakonec se s nimi smíří; mluvím za sebe.
Co je nesnesitelné, je takový život!!
Počítala jsem s Dininým sňatkem s Marcuardem. Bylo by to opravdové požehnání, mohla bych jezdit, kam chci, vidět, vybírat. Ale toto štěstí nepřijde. Ve své tísni se upínám k myšlence, že Vytrvalec je snad nějaký vhodný princ, tím spíš, že mi karty slibují plavovlasého muže.
Ach, můj císaři. Ať je to jak chce, nemohu si klidně říct: kdybys ve Florencii chodila do společnosti, setkala by ses s rodinou Bijou a udělalo by to velmi dobrý dojem – ne že by se do tebe proto zamiloval nebo že by sis ho vzala, to ne, ale prostě by to bylo velmi dobré.
Ale pochopte přece... Ne, nikdy nepochopíte tohle mučení! Představte si, že vám dají nádherné šaty a vzadu do nich udělají díru! V takovém postavení jsem. Směšné a srdcervoucí.
Nejhroznější je být nešťastná kvůli takové věci!!! Jako by člověk přišel o nos!
Jestliže jste četli všechno, nemusím se vysvětlovat; ostatně mohla bych jen vykřikovat, sázet tečky, volat, že nechápete atd. atd.
A hlavně být nucena naříkat nad něčím tak prostým, tak přirozeným!!
Čím víc si na to stěžuji, tím víc zuřím, protože mě rozčiluje, že takhle vystavuji na odiv své ponížení, že zuřím kvůli... tomu, co mi náleží, co je zrůdné nemít! Zuřím, že to pokládám za zrůdné nemít, že je to něco, co náleží, co je přirozené...
Ach, Svatá Panno Maria!
Dostáváme depeše od svých přátel Neapolců, hlavně od Melissana.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „mon empereur“ — Larderelovo podnapilé zvolání (070, 8. dubna 1877), které si Marie opakuje jako refrén. ↩