Úterý 24. dubna 1877

Ten poslední lístek neposílám — nechci mu už nic psát.
Jsem nejubožejší ze všech žen. Nikdo nemůže změřit celý rozsah mého ponížení! Ponížení ohavné — myslela jsem, že jsem tak daleko od těchto hrůz, tak čistá, tak…
Věří-li tomu, co napsal, čím více budu psát, tím více tomu bude věřit — ledaže… ledaže mu přiznám, že jsem ho milovala, což by bylo — což je — nemožné.
Mám horečku a jsem v tak odporném stavu, že to nedokážu ani vylíčit — Carmignano právě od nás odchází.
Vyjedu na projížďku za město, nadechnout se a zamyslet se… mé rozptýlené smysly mě přivádějí k šílenství.
Myslím — jsem si jistá — že jsem dobře udělala, že jsem ty poslední dopisy neposlala; první stačí. Klesnout tak hluboko, že nudím muže! To je zajisté poslední stupeň ponížení ve světě známém i teprve čekajícím na objev. Stoupání na Pausilippe mi svými krásnými výhledy skýtalo dobré úvahy. Někam odjet sama a přemýšlet — to je v takovém případě to nejlepší, co může člověk udělat. Jsem znechucena — ach! ale vyloženě znechucena sebou i celým zbytkem vesmíru, takže se bouřím jen v záchvatech. Jeho lístek by mi připadal hrubý a hanebný, kdyby byl méně duchaplný a kdybych z něj nepoznala, že ho můj dopis zasáhl do živého.
Několik lidí se přišlo zeptat, jak je mámě — mimo jiné ten nejslavnější ze všech Melissanů, zrovna když jsem vystupovala z kočáru, který jsem dala zavřít hned od začátku Chiaji, abych nebyla tolik vidět sama. Livrej poznávali, ale vidět už tak docela…
Novinový výstřižekCoupure de journal napolitain (non identifié), «Notizie artistiche», avril 1877
Umělecké zprávy. — Včera večer byla na soukromé scéně Filharmonické společnosti provedena roztomilá francouzská veselohra o 3 jednáních s kuplety od pánů Bayarda a Suvage. Veselohra nesla název „Le Gant et l’éventail“ a sehráli ji ochotníci: paní kněžna di Fondi, kněžna di Castelcicala, markýza di Castania, vévoda di Lavello, markýz Giuseppe Caracciolo di Bella a don Giambattista Borghese. Kostýmy byly z minulého století. Největší potlesk sklidila představitelka hlavní role, paní kněžna di Fondi. Hudbu ke kupletům složil maestro Troise a byla shledána nanejvýš půvabnou.
Novinový výstřižek vlepený do sešitu: „Notizie artistiche“, francouzská komedie v Società Filarmonica
Novinový výstřižek vlepený do sešitu: „Notizie artistiche“, francouzská komedie v Società Filarmonica Mon Journal, sv. 10, s. 139 (faksimile)
Ale co jsem to vlastně chtěla říct?
Ach! Ano — protože je Madame upoutána na lůžko, bere nás sympatický Gatowsky do Cercle nebo do Società Filarmonica, kde se dnes večer hraje francouzská komedie. Mám na sobě šaty z velmi jemné bílé vlny, jednodílné a přiléhavé. Výstřih a krátké rukávy. Přední část živůtku je celá pokryta zelenými listy, které klesají v jediném pásu crescendo dolů a obíhají kolem sukně podšité krajkou a kupou drobných lehkých třásní — krásný efekt. Nic na krku, nic na rukou; účes à la Psyché.
Snad poprvé v Neapoli jsem byla zajímavá a hezká — ne jako dřív, oh! ne, ale lépe než v poslední době.
Dina má krásnou černou róbu.
Sál je opravdu skvostný a dámy-herečky mají oslňující diamanty.
Dělila jsem pozornost mezi velmi zábavnou hru a naše kavalíry! Ach! Jaká zapomnětlivost! Zapomněla jsem vám říct, že jsem měla vějíř z listů s kytičkou konvalinek přivázanou na krajním, čelním listu.
Kytička i listy byly vzápětí rozebrány do knoflíkových dírek Pascarolovi, Campomarinovi, Caracciolovi a nejšvýcarštějšímu ze všech — Marcuardovi, jenž je nemilosrdně chladný ke své vášni a vůči mně zůstává vždy na stejné prosté noze.
A co je na tom hezké — Pascarola mi po krátkém, dosti upřímném proslovu o domově, o malé ženičce, o krbu, o životě ve dvou, se bázlivě zeptal, zda bych nechtěla přijít okouzlit jeho domácí chvíle volna, být mu přítelkyní, společnicí, manželkou — dodávaje, že si je jist, že dosáhne dokonalé shody péčí, ohleduplností a láskou. Protože byla nabídka zahalena do filosofických úvah, odpověděla jsem na ně a tím to skončilo. To je originální.
Byla jsem v rozkošné náladě a žertovala jsem o Larderelovi, o něhož jsme k své velké bolesti přišly, když jsme ho předtím mívaly co tři dny jako zimnici. Se smíchem říkám, že ho zbožňuji — opakují to, říkají mu náš drahý Alexandr a netuší, že… Koneckonců vypadám, jako bych si z něho dělala legraci.
Odešly jsme hned, jak hra skončila — bylo by smutné zůstat uprostřed celé té společnosti, která se mezi sebou zná; čekalo se na herce, kteří měli večeřet přímo v Cercle.
Melito mi představuje svého bratra — a v okamžiku, kdy Campomarino přinášel pláště, přistoupil vévoda de San Cesario a pronesl několik vtipků, které jsou u takového muže téměř drzostí.
Larderel mě viděl jen ošklivou! To vyvolává bouři. Napravím to.
Nebuďme jako hlupáci — nelkejme nad minulostí, která je bez nápravy.
Nic si nevyčítám, protože to je zbytečné — a nic si do budoucna neslibuji ze stejného důvodu. Člověk se naučí, jak by měl jednat, kdyby se týž případ opakoval — ale to k ničemu není, protože se nic neopakuje. Je to jako s lidmi, kteří tvrdí, že znají ženy: poznáte jich padesát, ale ta jednapadesátá je jiná. A to je zcela přirozené — stejně tak s muži. Několik obecných rysů… ano, ale zbytek! Ach! můj císaři.
Koneckonců jediné vysvětlení… Akvária je žárlivost.

Poznámky

Pozn. překl.: Pausilippe (Posillipo) — malebný kopec s výhledem na Neapolský záliv, oblíbená trasa koňských kočárů neapolské smetánky. ↩
Pozn. překl.: Chiaja — módní nábřežní promenáda v Neapoli. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: výstřižek z neapolských novin vlepený do deníku. ↩
Pozn. překl.: Cercle — zde sama Società Filarmonica, nikoli jiný klub: „nebo“ znamená „neboli“ (pozvánka na koncert „Cercle Philharmonique“ nese záhlaví „Società Filarmonica“, 12. března 1877). ↩
Pozn. překl.: Società Filarmonica — soukromý neapolský klub pro hudební a divadelní produkce. ↩
Pozn. překl.: Účes à la Psyché — klasicizující řecký styl, vlasy sepnuty vysoko, odhalující šíji; inspirován antickými sochami Psýché. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „mon empereur“ — Larderelovo podnapilé zvolání (viz 8. dubna), které si Marie opakuje jako refrén. ↩