Pondělí 23. dubna 1877

Po té úvaze jsem přenesla lampu ze salónu do svého pokoje — právě odbilo pět; zhasila jsem lampu a otevřela žaluzie. Svítalo. Ráno, které mi připomnělo to v Sorrentu. Zdálo se mi, jako bych slyšela Larderelův hlas, jak skrze dveře volá: „Melissano je v modrém velmi krásný.“
Nastrojena do bílého županu s kapucí jsem se postavila na balkón — nebyla jsem tam ani pět minut a musela jsem se spěšně stáhnout: Larderel mě spatřil, když vystupoval z fiakru. Vrací se, nešťastník! Nic mi v tu chvíli neudělá krásnější než probdělá noc.
Chiaja pustá — několik bosých dělníků, pak vojáci; kopec vpravo pozlacen prvními paprsky…
„Vzhlédl jsem a spatřil jeho ramena
již oděná paprsky planety
jež vede každého přímo po každé stezce!“ [Dante]
Jak je to krásné, Bože můj!
Šla jsem probudit Rosalii; ta odnesla slavný dopis, jejž jsem desetkrát přečetla se stále rostoucím obdivem. Přečte si ho na cestě, ten vznešený tulák…
Chiaja se plní jízdními karabiniéry a kozami… s rolničkami.
Rosalie se vrací.
„Má ho.“
„Dobře.“
„Ach! Slečno, ach! můj císaři — co kdyby přece neodjel!“
„Zeptejme se karet.“
Karty říkají, že hned neodjede.
Rosalie sestoupila na pokyn vrátného a přišla mi říct, že ve chvíli, kdy se měly odnášet kufry, pan hrabě pronesl, celý pohroužen do čtení: „Neodjíždím.“
„takže mi to dávalo důvod doufat v dobré…“
Vzduch mě opájí — vše mladé, svěží, dobré v přírodě se rozvíjí a rozjasňuje jako ten krásný boží den. Tím, jak pořád dokola záludně nevinně vyprávím Rosalii o mučednictví pana hraběte, začínám tomu i sama trochu věřit — a jsem šťastná! Je to vzduch, je to ráno, je to jaro.
Nesmysly, které vykládám komorné, mi připadají jako rozkošné básně. Jsem šťastná proto, že… jsem šťastná — kdoví proč.
Ach! Neapoli, jak tě miluji! Villa Reale vypadá jako slavnostní pavilon vyzdobený pro krále — ta palma a ty altánky vpravo jsou jako divadelní kulisy na mlhavém pozadí kopců.
Přála bych si, aby toto ráno trvalo věčně!
Přijde odpoledne, procházka, společnost, černé nálady!
Neočekávám nic příjemného — proto netoužím, aby čas postupoval. Je mi tak dobře.
Ještě není půl osmé.
Doenhoff a doktor přicházeli v průběhu dne několikrát — mámě není vůbec dobře — a zatímco ostatní pobíhají a pečují, já kreslím karikatury Zunicy, Porcinariho, Caracciola a Santasiglii! Plátno je dost velké a je na něm již dvanáct osob, namalovaných ve dvou nebo třech sezeních…
Jsem ospalá.
Už jsem měla hodinu — svou sedmnáctou hodinu mandolíny; viděla jsem Melissana a jeho roztomilý úsměv.
Po tom dopise jsem zcela uklidněná.
Malovala jsem, když přišli ohlásit jeho příchod. Tak jsem se třásla jen před italským králem — a to sotva! Máma ho přijala ve svém pokoji, odkud vyšel a byl by odešel po pár banálních frázích, kdybych nebyla přišla do předpokoje.
„Tak co,“ říkám, „jste uklidněn — už se nebojíte, že vás někdo násilím přinutí k sňatku!“
„Ach, ano — ale prosím vás, [ne]mluvme o tom; chtěl jsem odpovědět na váš dopis plný drzostí, ale má odpověď je příliš drzá…“
„Dejte mi ji.“
„Ne, ne — ale víte, že mě urážíte!“ [Zrušené slovo]
„Nikdy dost!“
„To je vše, co si přeji — jen mi ten dopis dejte.“
„Upozorňuji vás, že obsahuje jen čtyři řádky — ale ty stojí za vašich šest stránek.“
„Dejte, nebudu se zlobit.“
„Opravdu?“
„Dejte, prosím vás! A bude-li to drzé, odpovím vám.“
Pokoušela jsem se mu ten dopis vytrhnout — ale docílila jsem tím jen toho, že jsem se dotkla jeho rukou, které zbožňuji, jako zbožňuji jeho celého — stejně jako on mnou pohrdá.
Byla jsem tak rozrušená, tak dojatá, že jsem ho vůbec neviděla — a přišla k rozumu teprve tehdy, když už byl pryč.
Ale myslím, že jsem byla slušná a chladná.
Pět minut poté přichází Rosalie a přináší mi jeho lístek — tady je.
A řekněte mi, jsem-li k něčemu jinému než k tomu, aby mě zabili!
Je to všechno moje vina!! To Akvárium! Ale byla jsem šílená žárlivostí — ach! ano, šílená, šílená, šílená! Jen opakuj to slovo — chvěj se, vzdychej, duš se ve svém poblouzení! Je po všem a je to všechno moje vina!!!!
Nebeský hněv; pekelný trest; nevyslovitelná muka!!!! Zemřít!! Jsem šaškovitá, vulgární, odporná! Nenávidím se, miluji ho! A on mnou pohrdá!
Raději cokoli na světě než pohrdání… kohokoli! Než jsem pochopila odporný smysl toho lístku, napsala jsem a odeslala tento — byla jsem šťastná, smála jsem se, nepochopila jsem slovo rendez-vous!
„Hrozny jsou tak zelené, že shnijí dřív, než dozrají.“
„Vaše rada není drzost — je to hanebnost, kterou pro nějakou poběhlici bezpochyby sepsal nějaký herec. Ale s potěšením vidím, že tento půvabný lístek byl napsán zpaměti a bez cizí pomoci — neboť je v něm ještě víc pravopisných chyb než podlostí!“
A v tu samou chvíli, sotva zadržujíc slzy, píšu tento další dopis:
Napsala jsem vám hloupou odpověď, než jsem pochopila smysl vašeho lístku.
Věřte mi či ne — přísahám, že kdybych byla chápala, co dělám, když jsem šla do Akvária, vůbec bych vás nebyla obtěžovala. Dávám přednost ponížení před pohrdáním.
Byla jsem toho dne šílená, šílená k zavření; prosím vás za odpuštění a žádám vás jen, abyste mi řekl, že nevěříte tomu, co jste napsal.
Bylo by pro mě strašné, kdyby mnou poprvé v životě někdo pohrdal a podezíral mě z…
V tu chvíli vstoupili Gatowští, pak Hamontoffovi, Fabbricatorovi; konečně Melissano a Porcinari.
Tváře mi hoří, ruce mám ledové a je mi zima…
Melissano je nezpůsobný — ani mě nenapadá ho napravovat; chová se jako opice, ale je to muž a budou o tom klepy… Doprovodil Alexandra, který mu řekl, že máma je nemocná, a pak: „Uvidíš-li slečnu Marii, řekni jí, že doufám, že ji zastihnu rozumnější, až se vrátím.“
Tato věta ruší dopis a nahrazuje ho těmito prostými slovy:
Opsaný dopisBillet de Marie à Larderel (non envoyé), 23 avril 1877
„Byla jsem příliš vzdálena od odporného smyslu vašeho lístku, abych ho pochopila napoprvé. Drobné piky stranou — věříte opravdu tomu, co jste neprávem napsal v odpovědi na nutné a vámi samým vynucené vysvětlení?“
Ach! Jak hrubá je jeho odpověď! Jediná velká útěcha zde na zemi je ta, že si člověk říká: trpělivost, čas to uklidní

Poznámky

Pozn. překl.: Franc. froc — vlastně mnišská kutna; Marie tak žertem nazývá svůj ranní župan. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky (tři odstavce tvoří jediný citát): „Guardate in alto e vidi le sue spalle / Vestite già di ' raggi del pianeta / Che imena dritta altrui per ogni calle !“ – Dante, Peklo I, v. 16–18. Marie cituje Dantův úsvit při pohledu na neapolský kopec za rozbřesku — tentýž literární reflex jako v Sorrentu. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „mon empereur“ — zvolání známé z Larderelových úst (viz 8. dubna). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Si ch’abene sperar mera cagione...“ – Dante, Peklo I, v. 41. Marie cituje Danteho naději při ranním úsvitu poté, co se dozvídá, že Larderel neodjíždí. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „nebbioso“ — italský výraz vložený do francouzského textu. ↩
Pozn. překl.: V dubnu 1877 byl italským králem Viktor Emanuel II. (1820–1878), sjednotitel Itálie; zemřel v lednu 1878. Marie se s ním setkala před dvěma týdny v Neapoli (viz 7. a 8. dubna). ↩
Pozn. překl.: Narážka na La Fontainovu bajku Liška a hrozny — liška, která nedosáhne na hrozny, prohlásí, že jsou beztak zelené. Marie bajku obrací: hrozny jsou tak zelené, že shnijí dřív než dozrají — osobní urážka Larderelovy nezralosti. ↩