Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 31. března 1877

V půl jedenácté — jestliže budeš před jedenáctou na Chiaji, víš co se ti přihodí. Ležela jsem v posteli, a v pět minut do jedenácté jsem šla pěšky do zahrady na Chiaji, jež se jmenuje, jak ví každý pes, Villa Reale, zkráceně villa. Po hodině nuceného pochodu — jsem tu. Teď musím psát několikrát denně.
– V hotelu du Louvre jsou dvě velmi hezké ruské slečny – řekl mamě, a znovu, obraceje se k Dině: – Jaký rozkošný klobouk máte, slečno! A jste obdivuhodně učesána, ty kučery jsou rozkošné.
Rozumíte? A víte, že mi to málem nedalo spát včera večer.
Při procházce s Rosalie jsem byla duchaplná a ze všech sil se snažím udržet v náladě ze včerejšího večera. Cítím, jak se blíží to zničení — jako velbloudi cítí přicházet bouři v poušti.
– Pan hrabě se vrátil a lehl si — řekla mi včera Rosalie.
Možná ho bolí ruka, pomyslela jsem si — a hned na to nerozumná touha jít si kleknout u jeho postele a hlídat jeho spánek nebo mu posloužit, kdyby ho ruka budila. To je úplný převrat všech mých představ o... celé řadě věcí. A mohu to říci směle — nikdy to tak nebylo. Nemám vůli, nemám chuť dělat vůbec nic.
Dříve jsem se chlubila a křičela: jsem z toho šílená! Teď nesnáším, když se o tom mluví, protože se neustále něčeho bojím.
– Jaký půvabný člověk – řekla mama –, je to první mladý muž, který se mi v cizině zdá skoro dokonalý. Jen škoda, ty Righi a Melissano ho sežerou. Samozřejmě by bylo pošetilé považovat ho za víc než... ba ani za světáka jako ostatní.
Ta poslední část maminina výstupu přichází vždy v patách po nějaké Dinině narážce na mou lásku. To slovo, které jsem právě napsala, mě bolí — nesnáším o tom mluvit dramaticky, a smát se nemohu. Jestli jsem mu kdy imponovala, za tyto dva dny ztratil veškeré iluze. Jsem hanebně nesnesitelná. Už nemá ten svůj pošetilý výraz, je vážný a slušný. Tím hůř — dříve mě rozesmával, teď mě skoro přivádí k pláči. Nenávidím se za tato sentimentální slova, hnusím si tyto... hlouposti! Je to tak směšné! Méně horlivosti, prosím.
Bijou bydlí v pokoji úplně dole, který je jak vrátnice u zadního vchodu.
Navštívenky od Zunici a Mariniho.
Chtěla jsem zůstat doma, ale spatřila jsem Lardereie, jak se vine pod paží s tím důstojníkem a zdraví mamu, jež zrovna procházela s Fabbricatoreovými — zamávám na ně a nasazuji klobouk Bůh ví jak, [Začerněná slova: chci odejít. Ale ano, Fabbricatoreovi se vracejí] a přichází Doenhoff! Čtvrt hodiny horečky!
Konečně ho vidím! Vykřičníky nedávám ze zvyku a pro legraci, ale proto, že lapám po dechu, jsem celá mimo sebe. Stojí tam s tím krásným důstojníkem, který je příšerný a kterého nesnáším — takový pijavec! — a s Melissanem. – Melissano mě celý den trápil, aby mu byl představen – řekl. Takže Melissanovi vděčím za to, že se tenhle netvor vrátil. Se svým špatným zrakem jsem ho poznala z dálky.
Mama, ach — pořád stejná! Mama jde na večeři! To si představte — na večeři! To přece není možné. Seděla jsem u stolu, ó zuřivosti, když jsem v zrcadle naproti sobě zahlédla, jak se pootevírají dveře a ukazují bledou tvář Bijou — a za ním pan opičák. Pan hrabě vyměnil s paní mojí matkou cosi jako grimasy. A bylo po všem. Jdu dolů.
– Ach, slečno, to jste zameškala! Tihle páni tu byli, byli tak zklamaní! Pan hrabě vstoupil a řekl — konečně —: „Budete-li hodná, nechám přivést malého Charlese." — To opravdu řekl! Hluboká radost.
– Ano, a udeřil touto holí na tu truhlu a ptal se, jestli tam schovávám dopisy a vše, co píšu. Řekla jsem mu, že ne, že je to v té bílé krabici, a řekl, že to jednoho dne ukradne a přečte — a pak řekl, že dnes večer je Saint-Charles moc hezký, ale půjde na Skating, protože tam ty dámy jdou, a tam nám prý představí pana prince de Melissano... konečně. – Konečně — to je hanebnost!
Oni na Skating nepřišli — měla jsem ty dvě bídy, Caracciola a Melita, Santasigliho, Campomarina a Mariniho. Bruslit, pak si sednout na nejvyšší schod s křesly, kde se kolem mě shlukují — jakési schodiště u Gavronziů... Zdát se duchaplnou je levné, [Začerněné slovo: tedy] plynná francouzština, zvláště v Itálii. Ti, co byli se mnou, nelitují — ale já!
Ach, takže tak! Bude to pokračovat? Rosalie říká, že Bijou odešel hodinu před námi se slovy: — Nejdu do divadla, jdu na Skating.
Co na to říci! Stihlo mě neštěstí. Byl na mě uvalen zlý osud — člověk musí věřit v gettaturu!
Poslyšte — jsem zničena, nikdy jsem tak nebyla, nikdy jsem na muže nemyslela tak jako na tohoto. Není to, že se mi zdá dobrý... zdá se mi dokonalý. Audiffret byl tvrdý, Antonelli měl spoustu chyb, které jsem jasně cítila — a stejně, víte, to na mě jen trochu přilnulo. Ale Larderei... je to tak daleko, že se sama zlobím, že jeho jméno kladu vedle ostatních, a přitom ho považuji za... dokonalého.
Nemohu o tom ani slyšet, dostávám se do zvláštních stavů — a když mama pochybovala o úplném rozchodu s Righi a dodala, že Marcuard a ty pijavice možná pracují na tom, aby je dali zase dohromady, odešla jsem vážně z pokoje se slovy, že nemohu poslouchat takovéto hrůzy. To je k nevíře! A sotva jsem to napsala, myslím, že jsem si to vymyslela nebo přehnala. Ale ještě víc — poslyšte:
– Proč mi pořád mluvíte o té Righi! To snad nemohu mít pokoj! To je hanebnost!
A sedla jsem si u salónního stolu, připravena k pláči — a kdyby Dina nebyla pootevřela dveře a nezeptala se na cosi, byla bych plakala. Zaplaču za okamžik — ne, ale možná by mi to prospělo.
Proč mi psal! Byla jsem zapomněla — bylo to jen pro smích, povídala jsem o tom pokojské s obměnami. Proč, nuže proč ty dopisy! On první! A teď! Nejlepší by bylo odjet pozítří. Zatím nemám co zapomínat... Karty stále říkají ne!
K čemu si stěžovat — slzy nepomůžou. Jsem odsouzena k neštěstí. Ještě toto, pak umělecká sláva — a selžu-li, buďte bez starosti, nebudu živořit někde v ctnostech domácích.
Nechci už mluvit o lásce — to slovo jsem zničila nadarmo. Nechci už vzývat Boha — chci zemřít. Bože můj a Pane Ježíši Kriste, nechte mě zemřít! Žila jsem málo, ale poučení je velké. Vše mi šlo proti. Chci zemřít. Jsem nesouvislá a zpustošená jako moje zápisky. Hnusím si sebe jako vše, co je ubohé. Zemřít, Bože můj, zemřít. Mám toho dost.
Nemiluji Lardereie — ale je to další smutek, stud, nevím už ani co.
Taková vlídná smrt — zemřít zpívající nějakou krásnou árii z Verdiho. Žádná zlomyslnost se nebudí jako dřív — dříve jsem chtěla žít naschvál, aby si ostatní neužívali a netriumpfovali; teď mi to je jedno. Trpím příliš. Proč mi psal!!

Poznámky

Pozn. překl.: Gettatura — neapolské slovo pro zlé oko, zlovolné kouzlo; pověra velmi rozšířená v jižní Itálii. ↩