Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 1. dubna 1877

Spolu s Doenhoffem jsem napsala asi dvacet dopisů tohoto znění: „Dnes večer v šest hodin u Akvária — bezpodmínečně." Mnoho se jich chytilo. A zvláště ti vážní Prusové z knížecí suite, kteří tam tajně šli jeden za druhým, aniž o sobě věděli. Doenhoff sledoval tuto scénu s námi z balkonu.
Napsala jsem i Lardereimu — pak jsem poslala Rosalii dopis stáhnout; v tom dopise jsem neskrývala, že je to Violette, aby ho lépe nachytali. Na ulici de la Chiaja jsme ho potkaly tak náhle, že jsem se rozčílila. Jeho pozdrav mi připadal chladný a váhavý — Dina mi podávala fialky, já je hodila na dlažbu, požádala jsem, aby šly domů, a uzavřela jsem se do ticha, které vypadalo skoro jako strach.
Vstupovaly jsme na Chiaju (riviera di) — a i on pěšky se dvěma ledajakými lotry. Vyšla jsem na balkón, on procházel Villou a díval se na mě, já totéž — na křižovatce zanechal přátele a vrátil se do hotelu, přímo pod balkón. Vrátila jsem se do pokoje a jak jsem se třásla, jak mi srdce bušilo pět minut — ví to jen Bůh. Dopis jsem nechala vrátit zpátky — jak jsem ho viděla vcházet, dostala jsem zuřivou horečku, abych dopis zase dostala zpět.
Rosalie mě našla lapající po dechu na podlaze. – Mám ho, ten dopis! – vykřikla. Ach!
– A Bijou? – zeptala jsem se, trhajíc papír na třicet šest kousků. – Ptal se, jestli jsou ty dámy doma... – A vy jste řekla?!!! – Řekla jsem, že jste sama... – Nešťastnice!!
Nevadí — ten pohyb byl správný... Nastupuji do kočáru uklidněna. A mám ještě opravdové potěšení Bijou znovu spatřit — pořád se svými pobočníky! Jaká manie být stále plukovníkem celého houfu vojenských i civilních, živit je a tím se ničit!! Předali nám jeho navštívenky. Proč? Poslala jsem mu polichinella. Hořím touhou ho vidět a ukázat, že nejsem hloupá. Kolem šesti byl u svého okna jako opravdový vrátný.
Vrátily jsme se — za pět minut byl u mě na balkóně. Dala jsem se do rozhovoru dost živě, červenala jsem se při každé větě. Velice mě popudilo, když viděl říct Dině pár bezvýznamných slov. Ona ubezpečuje se smíchem, že tato žárlivost je nejkrásnějším komplimentem, jaký jí kdy byl učiněn.
Den trojnásobně pozoruhodný: 1. dubna, Velikonoce a představení velmi krásného, velmi vznešeného, velmi rozkošného, velmi skvělého prince de Melissano! Procházel s přítelem — spatřil Lardereie na našem balkóně, ten skvostný opičák sepjal ruce, já kývla na Bijou, který udělal gesto, Melissano vystoupil z kočáru, vyšel do patra a byl představen jako ten pravý šašek, jímž je. Larderei na mě působí podivně.
Dnes večer v Opeře, táž lóže jako na Veglione, a laskavě přeplněna šesti rytíři Fialky. Melito, Caracciolo, Melissano, Marini, Campomarino a Bijou.
Rozkvétala jsem v tom obklopení. Bijou žertuje. Je manželem mámy, my jsme jeho dcery, Campomarino jeho syn — můj bratr. Vypráví mamě celý příběh, ta se stahuje do koutu. Nejsem hloupá — ba naopak. Konečně! Postavil se mezi mě a Dinu a učinil Dině kompliment na její kučery — čemuž jsem nemohla odolat a neříci, že má špatný vkus. Skoro obecný rozhovor protkáný dráždivostmi s Lardereim mi udělal večer rozkošným.
– Jaké rozkošné fialky máte – řekl sníživ hlas. – Ano, nosím je vždy. – V Neapoli je fialek mnoho. – Je ta sezona, ale moje jsou uvadlé, brzy nebudu mít co jíst – dodala jsem, nechávajíc spadnout na klín půlku kvítku. – Dovolíte-li, pošleme vám jiné – řekl, sbíraje a vkládaje do úst, co jsem odhodila. – Zdá se mi – řekla jsem s úsměvem –, že jsme vám to již povolily.
Dnes večer mě neděsí! Jaké štěstí. – Vzpomínáte si – pokračoval –, na ten večer, kdy jste mě [Začerněná slova: prosila, abych podal] ruku při odchodu z toho divadla? – Myslím, pane, že jsme tu s vámi poprvé... – Ano, ale tam, v zákulisí... kde jsem jedl tu půlku... – Počkejte! A vytáhnuvši z kapsy sušený fík, dala jsem mu půlku — a snědli jsme ji jako večer na Veglione.
Mluvilo se o dobrotě, já vychvalovala máminu. – Někdy se kvůli tomu hádáme – řekla jsem Lardereimu –, mama je příliš dobrá. – To proto, že vy jste zlá. – To mám po otci, po vás. – Vše dobré, co máte, pochází ode mne. – Ach, jistě... ale ne, vážně — jsem výborná, jenom... – Ne vždy. – Stávám se zlou, když mě někdo trápí. – Tyto dny jste byla zlá, ale někdy jste dobrá... – Kdy? – Ten den, kdy jste jela pro Madame vaši tetu do Cancella. – Nemám pravdu? Ale nemluvte o tom před mamou — ta výprava mě přišla dost draho... – Věděli, že jste poslala depeši?... – Ano... a mama se velmi zlobila — nikdy tedy nemluvte o Cancellu před ní... – Ale mezi sebou o tom mluvit můžeme... – Ano... – Proč jste to udělala? – Abych provedla šprým... – Předzítřejší apríl? – Právě tak — bylo to pro zábavu. – Jet přímým vlakem hodinu a hned se vrátit — to je krásná zábava! – Bavilo vás to tedy? – trval na svém. – Ano, protože mi to dělalo radost – odpověděla jsem směle... dívajíc se mu přímo do očí.
Melissano mi něco říkal, ostatní se dívali. Konečně jsem pochopila, že mi Melissano lichotí a říká: – Jistě jste si všimla, jak jsem toužil být vám představen. – Pokud člověk není slepý. – Byl jsem dokonce drzý — nezlobila jste se? – Ach, nepřikládala jsem vám dost důležitosti. – Ale udělal jsem na vás špatný dojem? – Bože ne — kdybyste mi byl příliš nesympatický, nenechala bych vás sedět za sebou... – Tedy spíše dobrý dojem... – Ani to ne, [Nečitelná slova] ale přivodil jste mi šílený smích — zvláště tyto dny, nemohla jsem se na vás podívat... pokud jde o ostatní — naprostá lhostejnost. – Jaké strašné slovo! Tím slovem ženy vraždí... – Je mi líto, pane, ale tedy budu povinna vás každý den omračovat... Říkáte markýz?...
Je třeba je nazývat jejich tituly — jinak se člověk neorientuje, leda říkat pan ten a ten. Campomarino mi říkal cosi... nevím co. Byla jsem pod vlivem Bijou, který posílal přátelská znamení důstojníkovi par excellence a jakési jiné uniformě. Tito dva Marsové, s ústy dokořán a očima upřenýma na mě s výrazem obdivu, mi udělali opravdové potěšení — protože to bylo před Bijou a Bijou to upozornil Melissana. Vždy něco přidá vidět dojem, jaký děláme na ostatní.
Dlouho jsme čekaly ve foyeru, řádně eskortovány. Melissano nabízející mi rámě byl úspěchem — málem mu zatleskali. Je to šašek celého města. Smála jsem se se všemi. [Na příč stránky: Jeho touha být vám představen se stala příslovečnou.] Larderei se díval na všechny, kdo jako my čekali na kočáry, s tak pošetilým výrazem, že mě to bolelo. Chyběla mu jen Righi!
Odvezly jsme ho — půjde spát do třetí, pak hrát, a v šest ráno vyzkoušet dostihové koně. Odnesl si maminčin náramek a malý želvovínový hřebínek ode mě. Vkládá ho do vlasů — byla jsem nadšená při pomyšlení, že si do svých vložím něco, čeho se on dotkl.
Víte, co vyprávěl mamě? Zápal, s nímž vyprávěl, byl již pro mě urážkou! Mluvil o té ženě!! Stále ještě zuří na Niccoliniho, který ho zesměšnil — já ho nemiluju, ale mě zesměšnil. Ta žena je stavěna jako bohyně, jako nikdo. Ubohý blázen!
Ach, jaká to krásná pomsta na Niccolim. Zatímco Niccolini byl nemocen, šel otevřeně přenocovat k Righi, dal jí tisíc franků a řekl před služebnictvem při odchodu od ní: „Zesměšnil mě, když jsi byla se mnou — teď jsi s ním a já zesměšním jeho. Odnes těch tisíc franků svému milenci!"
Kdyby to byl jiný člověk, možná bych zatleskala — ale Larderei mi je líto, stydím se. Rozzuřuje mě, uráží mě!! Jeho dcera má dva roky. Dal jí sto tisíc franků. – Jsem klidný – říká –, dostane těch šest tisíc franků ročně! – Možná není vaše?
– Možná — vím, že je od té ženy, ostatní kdo může vědět? Kašlu na svět i jeho mínění — moji rodiče, nakonec i Král mi chtěli zjednat postavení — nic jsem nechtěl. Na všechny kašlu. Ale budu klidný až tehdy, když Niccolini bude mrtvý. Jsem schopen mu zajistit nůž do žeber v pěkně tmavé uličce — postavil jsem dům, měl jsem ženu, domov — a to vše je rozbito, zničeno za hodinu. Nepotřebuji nic — piju, hraju, dělám výtržnosti a vracím se domů v šest ráno, kde nalézám... vše, co potřebuji. Byl jsem hotov ji pojmout za ženu... Pojměte ji tedy teď — to je originálnější!!!
Jsem rozhořčena, zraněna, bez sebe — po napsání těch hanebností, které mi přinesla máma a které jsem zčásti sama slyšela. Spravedlivá nebesa! Co je to za člověka! Boží dobroto, co to říká? Je tedy pravda, že je opravdu šílený!!! Já bych chtěla něco provést té Righi! Té dceři! Má dceru, mluví o ní, možná ji miluje!!! Ach, Bože můj a Panno Mario, dejte, ať to tak není! To jsem si tedy vybrala! Odpad kurtizány, tanečnice!! A stále za ní truchlí!! A vrátil by se, kdyby ona chtěla a kdyby to nebylo tak hanebně směšné!!!

Poznámky

Pozn. překl.: Suite — doprovod, průvod; Prušáci ze suite knížete, kteří byli v Neapoli jako součást jeho dvora. ↩
Pozn. překl.: Polichinelle — loutka Pulcinella/Polichinela, komediantská figurka italského lidového divadla; zde zřejmě hračka nebo figurka poslaná jako žertovný pozdrav. ↩
Pozn. překl.: Veglione — velký maškarní bál. ↩
Pozn. překl.: Chevaliers de la Violette — rytíři Fialky; Mariino označení pro skupinu obdivovatelů. Violette (Fialka) je její tajný pseudonym v korespondenci. ↩
Pozn. překl.: Par excellence — francouzsky: v pravém slova smyslu, především; Marie tím myslí „důstojníka jako takového," tj. onen přítomný vzor důstojnické postavy. ↩
Pozn. překl.: Mars — římský bůh války; Marie metaforicky označuje ty dva uniformované muže jako „Marse." ↩
Pozn. překl.: Peigne en écaille — hřebínek z želvoviny (rohovina želvy); módní doplněk 19. století. ↩