Pondělí 19. března 1877

Včera jsme opět dostaly pozvání od Filharmonického spolku.
Je teplo a dusno. Jsem čím dál ošklivější, nenávidím se a myslím si, že mě všichni mají za ošklivou a odpudivou.
Přicházejí k nám Fabbricatorovi a Mme a Mlle Hamontoffovy.
Už dva dny se bavím vařením. Ach, ne po německu, nýbrž docela poeticky. Vařím vejce na lihovém kahanu a včera jsem opékala šunku a brambory. Hotelové jídlo už nemohu ani spolknout. Hraji si také s míčem.
A také se nudím.
Tři sta tisíc franků, které dal Larderel, se scvrkají na sto tisíc franků. měsíčně.
Dopis má razítko z 13., tedy z úterý, a z Florencie odešel 12., v pondělí. A Altamura ho přinesl teprve 16.! Všimla jsem si toho až teď, když jsem si prohlížela obálku. Odpověděla jsem 17., on odpověď dostane 18. Takže na ni bude čekat šest dní!! To je v takovém případě příliš. Mrzí mě to. Ta věta má nesmírnou váhu, protože obvykle si zakládám na své nedbalosti.
Ten neobyčejný sen se mi zdál v noci z pátku na sobotu 10. března. Psal mi 12.
Kdybych byla jeho dopis dostala hned, znala bych tu novinu jako první. Nechtěla bych nějakými „Bijou“ nebo „pan kočí“ vyjadřovat uspokojení, které mi působí ta horlivost, s jakou mi dal vědět.
A já si už myslela, že jsem odpověděla příliš rychle!
Vyruší mě návštěva Mme a Mlle Hotowských, příbuzných Bikowského, které povečeřely u table d’hôte a večer přicházejí k nám.
Schovala jsem se. Nesnáším, když mě někdo takhle přistihne v županu. Jsem unavená.