Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 14. března 1877

Celý den jsme měly návštěvy: Fabbricatorovi, Hamontoffovi, Nasimoff.
A máma mě přivedla k zoufalství — Bůh ví na jak dlouho. Usmyslela si mluvit s Nasimoffem o tanečním večeru, který by ráda uspořádala; Nasimoff přirozeně řekl, že je tu málo známých a že „aristokrati" by nepřišli tančit s Fabbricatorovými atd.
Jenom máma může mít takové nápady.
Nasimoff nás pokládá za něco jako Hamontoffovy, pospíchala jsem ho tedy ujistit — vím, že všechno naivně rozhlásí a zopakuje, co jsem řekla.
Ach, ano — ten ubohý chlapec, ten Larderei mého srdce — jak ho pomlouvají u hraběnky Souhtclanové (ruské aristokratické centrum a hnízdo klevetů): zabývají se mnou, bohatou dědičkou, rozumíte. Po tom, co rozhlásili, že jsem v Hotelu Drouot koupila postel za šedesát tisíc franků, říkají, že mě hrabě de Larderei rok sleduje všude a že není v Neapoli, protože matka dívky, která na něho vždy hleděla s nelibostí, definitivně řekla: ne. Přes lásku slečny k němu. Ach! Proboha — jak on říká — Proboha.
[Na příč stránky: Při hovoru s Rosalií jsem říkala skoro vážně, že bych neměla vycházet v nepřítomnosti pana hraběte. A v duchu jsem se chlubila jakousi věrností — jako kdybych slovem byla jeho nejpokornější služkou.]
Alespoň je to lichotivý výmysl. I Rosalie je přesvědčena, že Madame nechce, a zvlášť teta slečny — a to proto, že jednoho dne, kdy jsem příliš mluvila o panu hraběti, uznala jsem za vhodné jí říct, co psala moje teta, totiž: „Larderei je hnusák, nechci o něm ani slyšet." U jiných by to skutečně mělo svůj význam, ale já si z toho, co říkají moji, dělám tak dokonalou legraci a moji jsou tak zvyklí brát mé rozmary vážně i žertem, že mi to celé připadá jako hra. Právě na základě té přísnosti Madame řekla Rosalie kočímu, že k tomu nikdy nedají souhlas.
Ach, zuřím! Ach, jsem podrážděná! Ach, jak jsem nešťastná! Mám dost tohoto života — hotelu, ulice — prodala bych duši ďáblu, abych okusila toho salonního, slavnostního života! Duši, ne!! Ale...
Ach, ztrácím se,
Ach, plesnivím! Ach, rezu! Ach, zoufám si! Ach, jak mě dráždí ta jediná komorná, ti hotelští sluhové, ten pronajatý landau!! Ach, jak bych chtěla zemřít! Ach, Bože, dej mi zemřít! Ach, nenávidím se, ach, jsem ztracena. Ach, oplakávám se jako diamant vhozený do záchoda! Co by mi sloužilo ke cti v určitém postavení, to mě jen dělá nápadnou, sprostou!
Ach, kéž by se ten kašel proměnil v smrtelnou nemoc! Moje talenty promarněné, má krása zmačkaná, můj charakter zkažený, má duše zneuctěná, zvadlá, zastyděná, ponížená!
Ach, Bože, chci zemřít. Ať se udusím, ať se uškrtím, ať puknu!!
To je mučení, to je hanebnost! Ach, Bože, zachraňte mě.
To vše je příliš malicherné. Larderei s tou svou Šelmou — to je ubohé. Chtěla bych mu vidět Šelmu se dvěma komornými, společnicí, lokaji, koňmi — chtěla bych ho vidět, jak prohazuje sta tisíce, kupuje koně, rozdává, hází penězi, páchá výstřednosti, proslavuje se ve velkých kruzích... Och, pak teprve! Och... pak...
A tak je to ve všem.
Je tolik vyšplhanců, kteří září ve světě... opravdu — člověk musí být postižen gettaturou, aby byl jako my!
Nejdůležitější je blyštivé okolí a takt — s tím se jde daleko a vysoko. První dojem, a tudíž nejsilnější, je ten oční, i když devět z deseti si toho nevšimne.
Nesmí být vidět nit, kterou je to sešito — plátno mraku — zkrátka mechanismus iluze.
Blyštivý zevnějšek, který se prozradí, je tisíckrát horší než chudoba — a protože k tomu skoro vždy dochází, zvyklo se jím pohrdat. Ale nic nepůsobí tak jako skutečná nádhera.
Ach, myslím, že se ničím, jak dokazuji, že v poledne svítí slunce. Ale víte, je tolik vulgárních a velmi obratných polo-Diogenů... nechť je čert vezme. Obracím se jen na lidi duchaplné a jak náleží.
[Dva řádky škrtnuty]

Poznámky

Pozn. překl.: Hôtel Drouot — proslulý pařížský aukční dům, který funguje dodnes. Koupit tam postel za 60 000 franků by bylo enormní vydání — číslo je zjevně přehnané klepy. ↩
Pozn. překl.: Italsky „gettatura" — zlé oko, kletba; neapolská pověra, že někteří lidé přinášejí smůlu pouhým pohledem. ↩