Úterý 13. března 1877

[Osm řádků škrtnuto]
Moje šaty v stylu Virginie — staromódní, jemné — se ukázaly být nápadně ošumělé, když bylo třeba je obléknout; to spolu s kašlem mě učinilo naprosto nesnesitelnou — ostýchavou, zastyděnou — zvlášť když jsem při vstupu do sálu spatřila, jaká tam vládla elegance. Šaty mohly být dva roky za módou, ale nebyly proto méně půvabné a bohaté, doprovázené hojností diamantů. Poprvé v životě mě [Škrtnuto: rozčililo] ponížilo mé oblečení. Tvář mi hořela, chtěla jsem být jinde — klesala jsem pod pohledy těch, kteří byli tak laskavi a dívali se na mě. Zkrátka: trpěla jsem sebou i vším kolem. Hráli „Jeannettinu svatbu" italsky — diletanti se vyznamenávali. Vzneslo se velké vzrušení, kdo jsou ty nové příchozí a jak pronikly do tohoto shromáždění šlechtických titulů. Jedna stará kněžna se zvláště vzrušila — o nás se mluvilo italsky bez jakéhokoli studu. Hrabě de Balzorano, snoubenec Giselly, usadil se s jedním druhým naproti nám — my seděly v první řadě — napůl na židli, napůl na pokladně orchestru, choval se vůbec ne jako snoubenec: číhal na mé nohy, třikrát mi zašlápl vlek, díval se... přesně jako by mě skutečně zajímal. Po pravdě řečeno — to je nádherný mladík, spíše francouzského typu, velmi vysoký, štíhlý, šedé a velmi živé oči, zuby doslova jako nejkrásnější perly světa a svěží a příjemná pleť.
Ten, kdo byl s ním a koho Balzorano oslovoval Giovanni, byl vážný, jemný — ba i něžný — tmavých očí pod těžkými víčky, pleti spíše kvetoucí než svěží; a pak knoflíky na košili, střevíce a vše ostatní mě přimělo myslet — a tentokrát právem — že to je konečně ten neviditelný Borghese. [Na příč stránky: To byl kníže Tondi.] Až po jméno — vždyť ho Balzorano oslovoval Giovanni. Kdyby to byl jiný den, bylo by mi líto jejich výstřední pózy a nabídla bych jim místo, protože jedno vedle mě bylo volné — ale dnes večer... Ach, Bože. Vypadali tak přívětivě bez jakékoli nestoudnosti, že na ně vzpomínám s potěšením. Fabbricatore přichází nás v přestávce pozdravit a nakonec se přidáváme k jeho dámám, které jsou zjevně rozladěny mou nemocí, jež mi nebrání chodit pouze k nim. Jsem opravdu nešikovná — ale dělám milou, kašlu, omotávám si šálem krk a jsem tichá. Představují nám markýze de Pascarola, jednoho z Veglione — velmi malý, vychrtlý, špičatý vous, plavý — jemuž máma bezostyšně řekla, ano, že ona na Veglione byla. Bože, odpusť mi, ale ona je ze dne na den hloupější.
Tento spolek je skoro salon, ale nebyly jsme tam comfortable — jak se říká anglicky. Dívali se na nás a já se nemohla s důvěrou rozložit.
Chtěla bych ten večer vymazat, vytratit — po něm se cítím jako po nějaké hanebnosti.

Poznámky

Pozn. překl.: „Robe Virginie" — šaty ve stylu hrdinky románu „Pavel a Virginie" (Bernardin de Saint-Pierre, 1788): prosté, pastorální, záměrně nevinné. Poněkud zastaralé pro rok 1877.
Pozn. překl.: „Les noces de Jeannette" — komická opera Victora Massého z roku 1853 (Jeannettina svatba).
Pozn. překl.: Italsky „dilettanti" — amatérští hudebníci ze šlechtické společnosti.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „comfortable" — pohodlně, jako doma. Marie přepíná do angličtiny pro pojem, který francouzsky nevystihuje totéž.