Čtvrtek 1. března 1877

Sněží, pak je hezky a chladno. Vycházíme ven. Jsem nešťastná, že mám bílé. Ten Angličan — to jest Američan — je podivuhodný člověk; nechce pochopit, že s ním někdo nechce mluvit.
Máma mu řekla, že nemáme zvyk poznávat se bez představení, a ten rudoch se dal do boje s touto metodou.
Večer na Skatingu (chodíme tam kolem páté nebo šesté) nás neuvěřitelně otravoval — otáčely jsme se k němu zády, ale on se stále vracel! To musí být divoch z kmene Guaraniů.
Začínám se méně chlubit, že jsem zamilovaná do Lardereiho, a začínám se znepokojovat jeho tak prodlouženou nepřítomností.
Jsem v nejistotě! A něco mě tu drží — nepokouším se vysvětlit co, protože tento pobyt v Neapoli je absurdita.
Paní Hamontoffová přišla se svou dcerou.
Dnes večer jsme hrály karty s Doenhoffem, jen my dvě. A dnes ráno mi na piáno jedním prstem zahrál „Pruský pochod". Je velmi příjemný a s ním se člověk nikdy nenudí.
Přijet do Neapole v době postu a čekat! Máma mi znovu zopakovala, že kdybychom přijely sem loni... Je to tak pravdivé, že jsem na pět minut v zoufalství. Ten úzký okruh mě netrpělivě obtěžuje! Nevím, kde mi bude lépe — v Paříži nebo tady... Kde naleznu štěstí. Kde Bůh chce. Tady je plán, jak se uklidnit: zůstat v Neapoli ještě nějaký čas, léčit si hrdlo krásným klimatem a Fauvelovými předpisy, a pak se usadit v Paříži.
Hodně jsem promarnila času, ale naříkáním bych si ho nevydala zpět. Postarejme se alespoň o budoucnost.
Finanční tíseň mě pokořuje a nutí mě považovat každou změnu za štěstí, které přesahuje vše možné. A pak jsou chvíle, kdy mi i král připadá jako malichernost.

Poznámky

Pozn. překl.: „Peau-rouge" — doslova „červená kůže"; dobový hanlivý výraz pro Indiána, zde přenesený Marií na Američana jako projev pohrdání.
Pozn. překl.: Odkaz na operu „Il Guarany" (1870) brazilského skladatele Carlose Gomese, v níž vystupují jihoameričtí domorodci; Marie ironicky přirovnává Američana k „divochovi".