Čtvrtek 1. března 1877

Sněží, pak je hezky a chladno. Vycházíme ven. Jsem nešťastná, že jsem v bílém. Ten Angličan — to jest Američan — je podivuhodný člověk; nechce pochopit, že s ním někdo nechce mluvit.
Máma mu řekla, že nemáme zvyk seznamovat se bez představení, a ten rudoch se dal do boje s touto metodou.
Večer na Skatingu (chodíme tam kolem páté nebo šesté) nás neuvěřitelně otravoval — otáčely jsme se k němu zády, ale on se stále vracel! To musí být divoch z kmene Guaraniů.
Začínám se méně chlubit, že jsem zamilovaná do Lardereiho, a znepokojovat se nepřítomností, která se tak vleče.
Jsem v nejistotě! A něco mě tu drží — nepokouším se vysvětlit co, protože tento pobyt v Neapoli je absurdní.
Paní Hamontoffová přišla se svou dcerou.
Dnes večer jsme hráli karty s Doenhoffem, jen my dva. A dnes ráno mi na klavír jedním prstem zahrál „Pruský pochod". Je velmi příjemný a s ním se člověk nikdy nenudí.
Přijet do Neapole v době postu a čekat! Máma mi znovu zopakovala, že kdybychom sem byly přijely loni... Je to tak pravdivé, že jsem na pět minut v zoufalství. Ten úzký kruh mě přivádí k netrpělivosti! Nevím, kde mi bude lépe — v Paříži nebo tady... Kde najdu štěstěnu. Kde bude Bůh chtít. Tady je plán, jak se uklidnit: zůstat v Neapoli ještě nějaký čas, léčit si hrdlo krásným klimatem a Fauvelovými předpisy, a pak se usadit v Paříži.
Hodně jsem promarnila času, ale pláčem bych si ho nevrátila. Postarejme se alespoň o budoucnost.
Finanční tíseň mě činí pokornou a nutí mě považovat každou změnu za štěstí, které přesahuje vše možné. A pak jsou chvíle, kdy je mi i král málo.

Poznámky

Pozn. překl.: „Peau-rouge" — doslova „červená kůže"; dobový hanlivý výraz pro Indiána, zde přenesený Marií na Američana jako projev pohrdání.
Pozn. překl.: Odkaz na operu „Il Guarany" (1870) brazilského skladatele Carlose Gomese, v níž vystupují jihoameričtí domorodci; Marie ironicky přirovnává Američana k „divochovi".