Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 2. března 1877

Dnes ráno přijel do našeho hotelu princ Giovanni Borghese z Říma se společníkem, o němž se říká, že je kněz, s hedvábnými spodky, podivuhodnými střevíci, dvěma houbami, gumovou vanou a kufrem se zásuvkami jako je ten můj.
— Poslyšte, říká mi Rosalie, Lardereiho mám ráda, ale tenhle má víc šiku.
Jsem ráda, že mám na jazyku jiné jméno než Lardereiho, který mě začíná trochu rozčilovat; tak tedy přísaháme jen na Borghese.
Nasimoff poslal lístek, v němž píše, že potřebuje mluvit s mámou.
Nevím proč, ale všechny jsme se polekaly a musel přijít a povědět nám, oč jde, aby nás uklidnil.
Je to prostě nová známá, která může být velmi užitečná — paní Fabbricatorová, rozená Gandinne-Levkovičová, z jednoho z nejpřednějších rodů Poltavy, a podruhé provdaná z lásky za barytonistu, jehož uměla povznést a zavést do dobré společnosti.
A pak — to je zajímavější — nabízejí mi za manžela prince ze Serignana, z Neapole, skvěle spřízněného, ale bez groše. Nabídka vstupu do nejvyšší společnosti výměnou za peníze. To je vážná věc.
Je to odporné.
Táhni, hladový lide! Jak nenávidím Neapol.
Nasimoff nabízí také bratra toho Ruffa, který si hodlá vzít Mestčerskou. A máme dvě. Fuj! Žoldáci.
Od dnešního dne máme livrejovaného sluhu.
Na Toledu potkáváme Altamuru, který nastoupí do landau, což nás přiměje vrátit se domů. Máma mu prokazovala mnoho přátelských pozorností v naději, že mu provdá Dinu, a protože to zcela odmítá, jsou to zbytečné výlohy a možná i kompromitující přítel.
Ten rudoch kašlal, plakal, smál se a kýchal po celou dobu večeře.
Dnes večer jsme šly na koncert dvou slavných neapolských pianistů, Palumba a Cesiho. Byly jsme skoro jediné ve slavnostním šatě a hladoví Italové hltali očima naše diamanty.
Paní Fabbricatorová, která nás znala od pohledu, na mě promluvila jako první. Uhodla jsem ji — ona, její dvě dcery a manžel seděli za námi.
Máma si vzpomněla na staré známé, sousedy, příbuzné; paní Fabbricatorová pochází z okolí Poltavy a máma znala celou její rodinu.
Obě dcery mají devatenáct až dvaadvacet let, tmavovlasé, vysoké, ne příliš hezké.
Zuave tam byl — zepředu je ideální. Je to báseň k rozluštění. Člověk by hodně dal za to, aby věděl, že si vás toto stvoření... líbezné, není jiné definice... vyvolilo k věčnému zbožňování. Z profilu ztrácí, a zvláště s doutníkem v ústech. Je to syn Angličana a Italky; otec zemřel a zanechal dvě děti; starší syn je ošklivý; mají hezké jméno, myslím — hrabě de La Feld.
Když se vracíme, dozvídáme se, že nás Doenhoff šel s ostatními pány ze svity hledat na Skating, kde jsou hry a kam jsme měly jít.
Poslal nám kytice.
Tropím si žerty z Lardereiho, z jeho milenky, z jeho dcery. Potěšení nacházím jedině v rozhovoru se svou komornou — nechce uvěřit, že jsem do Lardereiho zamilovaná, ačkoli jí to pořád říkám, a právě proto lituje toho ubohého Lardereiho, jehož „Slečna si vyvolila za terč svého posměchu".
Ach, ubohá dívka — netuší, že ten prokletý Florenťan [řádek a půl škrtnuto] si odnesl mou veselost.
V Římě v Cirku Romulově budou závody vozatajů; Pizzardi, nejlepší vozataj v Římě, tam bude se svými krásnými koňmi podobný Apollónovi... a Larderei, který by mohl být lepší, mi mluví o tom, co chci — ale ona pere výbavičku jeho dcerky!
Bůh mi odpusť — zdá se mi, že ji sám porodil.
Říká se, že Borghese se vrací ráno. Závidím těm mužům — na mou čest. V noci se toulají, baví se, milují, jsou veselí. Muži, kteří se líbí, se žení teprve tehdy, když se přestávají líbit. Jak chcete, aby ženy byly ctnostné?!
Mají pravdu. Bohužel!
A přesto mám největší hrůzu z rozvratu mravů. Protože vše... láska bez pravé lásky je špína a děsí mě to!
Víte, Larderei má zuby pokryté zlatem — opotřebovaly se prý tím, že jí tolik peněz. Ach, ani tento nedostatek v ústech ho nekazí, a všechny mé myšlenky jsou u něj.

Poznámky

Pozn. překl.: „Zuave" — Mariina přezdívka hrající na slovo „suave" (jemný, uhlazeý); hned sama vysvětluje slovní hříčku. ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka: „manger de l'argent" = doslova jíst peníze (přeneseně: utrácet), ale i doslova — jídlem si opotřeboval zuby. ↩