Pondělí 26. února 1877

Protože Larderei stále nepřijíždí, pokračuji ve svých řídkých výletech.
Po návštěvě Doenhoffa, jenž se choval velmi slušně, jdeme do San Martina. Je to starý klášter. [Pět řádků škrtnuto]
A nic tak okouzlujícího jsem ještě neviděla. Muzea člověka omrazují, to v San Martinu baví a přitahuje. Starý kočár syndika a galera Karla III. mi popletly hlavu. A ty chodby s mozaikovými podlahami a stropy s grandiózními římsami, kostel a kaple — to je něco obdivuhodného; jejich umírněná velkolepost dovoluje vychutnat detaily.
Ten shluk lesklých mramorů, drahokamů, mozaik v každém koutě, od podlahy ke stropu, na klenbě i na parketu. Myslím, že jsem neviděla mnoho pozoruhodných pláten — ano, ty od Guida Reniho a Spagnaletta.
Trpělivá díla Fra Buonaventury. Staré porcelány z Capo di Monte. Portréty na hedvábí a obraz na skle zobrazující epizodu s Putifarovou ženou, pojaté s komickou věrností. Mramorové nádvoří se šedesáti sloupy je vzácně krásné. Průvodce nám říká, že zbývá jen pět mnichů — tři bratři a dva laici — žijících kdesi nahoře v opuštěném křídle.
[Osm řádků škrtnuto]
[Na okraji: Všimněte si a zapamatujte si.]
Vystupujeme do jakési věže se dvěma balkony visícími nad ostatními výšinami, které vypadají jako propasti — výhled odtud je nádherný až k závrati. Vidíme hory, města, roviny [několik slov škrtnuto] a Neapol přes jakýsi modrý opar, jenž není ničím jiným než dálkou.
— Co se to dnes v Neapoli děje? ptám se a napínám sluch.
— Ale nic — to je neapolský lid, odpověděl s úsměvem průvodce.
— Je to tak vždy?
— Vždy.
Z toho shluku střech stoupal křik, nepřetržitý ryk, jako výbuchy hlasů bez ustání — o čemž si ve městě samém nelze udělat představu. Člověka to opravdu přepadá jakousi hrůzou a ten hluk stoupající spolu s modrým oparem podivně dává pocítit, jak vysoko se nalézáme, a závrať se dostavuje.
Tyto mramorové kaple mě uchvátily. Země, jež vlastní to, co Itálie, je nejbohatší zemí světa. Srovnávám Itálii se zbytkem světa jako nádherný obraz s vápennou zdí.
Jak jsem si jen loni troufala soudit Neapol! Vůbec jsem ještě neviděla!
[Jeden řádek škrtnuto]
Celá cesta ze San Martina a sestup přes Pausilippo nabízejí ohromující krásy. A ta rozptýlená města, to moře, Vesuv a nebe, a grotta di Pozzuoli, jež se rýsuje jako ústí děla! Hlava se z toho točí.
Víte co? Hrabata Merjeewský otec a syn jsou v Nice; otec řekl mé tetě, že přijel zvlášť z Ruska, aby provdal svého syna za mne. Povero gente! jak říká Larderei. Fuj!
Večer přišel Doenhoff. Cítím se svobodnější v duchu a pomalu se vracím k rozumu — jenže Lardereiův šílený výraz mě opět přivádí k šílenství. Přečítám si znovu svou cestu do Florencie, pak nám Dina (Doenhoff odešel) předvádí Merisana: v kalhotách, s mým riding-hotem na hlavě, s košťaty od krbu místo hole a s Altamurovou vizitkou jako doutníkem.
Napodobuje ho dokonale — smály jsme se tak!

Poznámky

Pozn. překl.: „Fra" — italský titul pro bratra řeholníka.
Pozn. překl.: Putifarova žena — biblická postava z Genesis 39, která se pokoušela svést Josefa.
Pozn. překl.: Italsky: „Povero gente!" — ubozí lidé! výkřik politování či pohrdání.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „riding-hot" — Marie míní zřejmě jízdní klobouk (riding hat).