Neděle 25. února 1877

Vyšla jsem ven s mámou, pak jsem ji nechala jít s Dinou a zůstala jsem doma, trápena!!
Doenhoff přišel na několik minut, prohodil mi komplimenty o mé osobě a políbil mi ruku. [Škrtnuto: po jedné (nečitelné)]. Jeho pruské dvornosti jsou těžkopádné; když chce Němec být galantní, stává se netaktním. To neříkám jen o Doenhoffovi zvlášť — znal mě jako dítě a nelze ho považovat za pouhého známého.
Ale to stačilo, aby mě ochromila hrůza.
Ach, jak je to hrůzné!
Byla jsem dítě, když jsem poznala Doenhoffa, a nebyla jsem ještě bláhová, takže jsem se přizpůsobila jeho způsobům; nyní v každém slově vidím pohrdání, jakési opovržení. Říká, že jsem hezky udělaná — to není taktní. Jsem od přírody přecitlivělá a i když neumím převést na papír [Škrtnuto: nejmenší] nuance, žádná mi neujde a sebemenší věci, jen trochu postrádající nejhlubší úctu, mě šokují a ubližují mi. Posuzujte tedy, jaké to je nyní, kdy mám tu proklatou myšlenku!
Po dlouhé omračující procházce po Chiaie, během níž jsem dobrořečila princezně Muliterno za její bílé šaty, jdeme do San Carla. „La Forza del destino". Velký úspěch Merisana, který opouští balet v nejkrásnějším místě, jen aby nás viděl odcházet. Dnes večer jsem byla vskutku velmi přitažlivá, což mě samotnou překvapuje.
Doenhoff přišel do lóže po velké večeři u prince. Doenhoff byl velmi opilý — jinak si neumím vysvětlit, co řekl, když jsem hovořila o divadle.
— Kdyby se vám rozpraskala blůzka, co by se stalo?
Pokračovala jsem ve větě, kterou jsem začala o lóžích pařížské Opery, a protože máma, jež měla bolení hlavy, chtěla podat vysvětlení ohledně mého živůtku — což by bylo monstrum — přerušila jsem ji přísně:
— Ale ne, pravím, mluví se o takových věcech? A pokračovala jsem o pařížské Opeře.
Ano, byl opilý, protože se potácel a brzy odešel s ostatními řezníky. K nezaplacení na tom bylo, co řekl: jak oškliví jsou ti italští páni!
Larderei! Nevím, zda ho miluji, vím jen, že jsem smutná a čekám na něj jako na Mesiáše. Zítra to bude čtrnáct dní, zítra jsou jeho jmeniny — svátek svatého Alexandra. Na schůzku nepřichází.
Vážně či v žertu — vše se obrací proti mně, a tak jsem skleslá a moje malomyslnost mi bere i slova na nářky.
Jsem v pokušení přestat psát — k čemu zaznamenávat bídu?
Ach, Larderei — kdyby přišel, na všechno bych zapomněla! Jsem mu u nohou, tak proto, že se mi líbí, jako proto, že jsem nejnešťastnějším tvorem Božím a ten, kdo mě zvedne, bude příliš dobrý!
Ach, Larderei... nechtěla jsem ho brát vážně, tragédie mě unavila, ale zvykla jsem si na něj.
Dnes ráno jsem si myslela, že ho vidím na ulici, a srdce se mi obrátilo a vehnalo mi všechnu krev do tváře.
Jsem zdrcena! Netroufám si říct, že ho miluji — zdá se mi, že jsem ho nehodna a že by mi za mou vášeň hodil urážku.
Ale co se stalo? Čím jsem se stala?
Bože, dej, ať je to jen pomíjivá bláznivost.

Poznámky

Pozn. překl.: „La Forza del destino" (Moc osudu) — opera Giuseppeho Verdiho z roku 1862.