Úterý 27. února 1877

Pan Nasimoff strávil u nás přes hodinu — byl upozorněn, pokud jde o Tolstoje, kteří jsou zde; zná nás šest let; je to milý a dobrý člověk. Nejzábavnějším způsobem vylíčil manévry neapolských šlechticů, které ostatně každý den sledujeme z našich oken — dvacet jich tam bývá, někdy i víc.
— Mají vždy kapesník v ruce, ale smrkají jen po rusku... takhle!
Dává se nám k dispozici a udělá vše, aby nás pobavil — dělá to pro všechny Rusy; jenomže tito Rusové se nepohybují ve světě Neapole.
— Čas, dámy, a vše se uspořádá!
Říká spoustu věcí, které mě povzbuzují, lituje, že jsme přijely tak pozdě — byl by mohl mít pozvánky na velké bály a ještě na spoustu věcí; zkrátka nás uvede do obrazu; už skoro nejsem šílená a když po něm přišel Doenhoff, bylo mi velmi volně; hrála jsem karty s jeho pruskou Excelencí a darovala jsem mu krásnou portfoliovou kazetu ze Sorrenta, která se mu líbila — za tento dárek dostávám polibek na každou ruku.
A večer jsem byla oblečena jako bílý mnich — s bílou almužničkou se zlatými sfingami, bílými šňůrami, růženci, kápí a tak dále; Doenhoff, celý tlusťoch, se obléknul do mého hnědého kapucínského hábitu a vyšli jsme do předsíně ruku v ruce, s kápěmi přes nos. Když sluhové spatřili hofmaršálka J.V. v tomto kostýmu, nejprve se rozesmáli a nakonec vzdali poklonu. Na to nikdy nezapomenu. Smáli jsme se tak!
Dopis od Fostera.
Krásná Rosine, hraběnka Mirafiore, manželka krále, chce prý víc než kdy jindy být prohlášena královnou. To by bylo krásné pro Lardereiho, kterého zbožňuji! A pak jaký kousek udělat Markétě! Tato princezna bude největší, nejobdivovanější, nejvychvalovanější královnou. A tak… závidím jí. Chtěla bych být její favoritkou. Ne...
Ach, jak miluji Lardereiho — půjdu spát a budu na něj myslet.
Včera ráno přišel Doenhoff říct mámě, že by bylo lepší nejet na koních s Altamurou. Sám si zjistil informace od syndika. Altamura je burzián — velmi čestný, ale není přijímán ve velkém světě.
— Proto, říká hrabě, je lépe ji nenechat jet na koně s ním — hned se bude říkat, že jí dělá dvůr; jiná by prošla nepovšimnuta, ale slečna je natolik nápadná svou krásou, že se tím ihned budou zabývat, mají-li záminku. Každý jí dělá komplimenty, kníže říká tolik věcí.
Jdeme spát a snít o Lardereim, jenž mi vzal všechny myšlenky, kterého miluji a který nepřichází...
Kdy přijdete, Bijou? Miluji vás.

Poznámky

Pozn. překl.: J.V. — Jeho Výsost (Son Altesse); titul vztahující se k pruskému princi.