Čtvrtek 8. února 1877

Odjížděla jsem veseleji, než jsem mohla čekat.
Generál a Meyssner přišli na nádraží s bonbony a květinami; Rangoni přišel s prázdnou, zato samá zdvořilost. Kněžna Souvoroffová, která jela do Monaka, prohlásila, že nás přišla vyprovodit, a usadila se v témž voze jako my a Pelikan.
Až do Monte Carla jsme tedy byli všichni pohromadě, totiž máma, já, Dina, Pelikan, teta, Walitsky a kněžna Souvoroffová. Ta mi dokonce nabízela za muže druhého knížete Tchwertinského a nepřestávala vyzdvihovat všechny výhody takové partie. Kníže má brzy přijet.
Usnula jsem ve Vintimille a probudila se až v Římě, [Zrušená slova], na duchu i na těle.
Chtě nechtě jsem musela zůstat až do večera, protože vlak do Neapole jede teprve v deset.
Celý den v Římě! U Spillmana se dovídáme, že dnes večer je v Apollu velký maškarní ples. Pošeptám Pelikanovi, že si máma musí tuto noc odpočinout, a zůstáváme.
Vezmu Dinu, zahalíme se do kapucí, celé v černém, a v landauru projíždíme karnevalovým Corsem. Sklízíme úspěch – svým smutkem; a protože se ani nehneme, strnulé a černé, volají na nás: Smrt!
Hledala jsem známé tváře, když se mým užaslým zrakům naskytl Oscar. Zakřičela jsem na něj bůhví co; a o kus dál Plowden a Zucchini. Do hotelu se vracíme ve vycházkových šatech – převlékly jsme se pod ochranou zavřeného landauru a soumraku.
Sotva si Pelikan lehne, dostanu strašlivou bolest hlavy; uléhám tedy se studenými obklady a spím až do půl dvanácté.
Dinina kapuce se ne a ne najít, prosím nebesa o trpělivost, je půlnoc a my bydlíme v hotelu Bristol, který je daleko. Když jsou všichni připraveni a dvě černá domina a jedno růžové stojí na schodech, Rosalie zjistí, že hlavní brána je zamčená a celý hotel spí!
Člověk by si rval vlasy. Naštěstí jakýsi pán, který se vrací domů, zazvoní, otevřou mu a my vyjdeme ven. A hned další trampota: žádný kočár! Rosalie hledá a najde; a než překročíme práh divadla, přihodí se ještě tři nehody: jednou zapomenuté vstupenky, podruhé strach, který mě žene úplně na opačnou stranu, než je vchod.
Konečně vstupujeme, a tak chudě přestrojené, že nikdo nemůže nic tušit, zvlášť když neví, že jsme v Římě.
Na schodech vidím plavovlasého muže nevšední krásy, přistoupím blíž… je to! Tak Ocitnuvši se v tísni, chopím se prvního, kdo se namane, tedy toho muže.
„Bruschetti,“ řeknu a dotknu se jeho ramene.
Najde nám lóži, a protože ho mé maškarní škádlení mate a vábí, navrhne procházku sálem. Přijímám. Je to spolehlivý kavalír. Je tak hodný a prostý, že neovládá řeč maškarního plesu. Přizná se mi, že přijel teprve dnes ráno.
Mimo jiné mu tedy oznámím smrt té Rusky, která chodila vždycky v bílém. Vykřikne, ale hned se vzpamatuje a řekne, že je mu to docela jedno.
Opustila jsem ho s přesvědčením, že pořád miluje. Běda…
Merjeewsky sedí pod sloupem a čeká na „dámu ze Spa“. Dnes večer jsem mu napsala.
Po pár slovech mě pozná, přiznám se a udělám si z mladého muže ochránce – stavím ho tu jako hradbu, tu jako zástěrku.
Prolétnu jako vichřice kolem nich všech – Angelini, Belmonte, Muliterno, Braschi, Bruschi, Paparigopoulos, Guiccioli, Tiberini, Ingami, Boutenieff, Patechino, Fosti ten zpěvák, Clemente Torlonia, Rossi, Gianotti – a každému hodím větu, slovo, které ho víc či méně zaujme. Věděla jsem, že Antonelli tam nebude, leda v masce, ale tolik jsem si přála ho vidět, že jsem v to doufala. Chtěla jsem o něm aspoň něco slyšet.
„Cože,“ řeknu a skloním se k sedícímu Ingamimu, „ty tady, když je tvůj drahý přítel v takové nemilosti!“
Nechtěl mě pustit, dokud ze mě nevymámil Antonelliho jméno.
Rossi nic neví; navykládala jsem mu jakousi báchorku, která k ničemu nebyla, a on mi neřekl nic, jen že jsem jedna z těch, co jsou zamilované do Pietra.
„Tebe miluji,“ řeknu mu italsky a odcházím, abych se zavěsila do Angeliniho, jemuž už skoro hodinu slibuji procházku sálem. Zblízka je náramně legrační, vypadá jako nafouklý rak, ale ošklivý není. Snažím se mu kázat morálku a vyprávím mu historky z Nice.
„Beru zemi, po níž jsi šlapal, nesu ji k srdci a pak k hlavě…“ řeknu mu, když k němu přistoupím. Arabská věta, která se k němu hodí, protože pořád cestuje po všelijakých výstředních zemích.
„To je pravda,“ řekne, „jsem sám, vždycky sám.“ A už se to rozjelo.
Jak je užitečné vidět muže trochu zblízka. Odbudete to stiskem ruky nebo paže, a i tak se vás dotknou jen přes rukavici, přes domino – ale o těch pánech se toho člověk dozví!
Znamenitě jsem dráždila zvědavost barona de San Giuseppe, jinými slovy Saint-Joseph. Šel za mnou, prosil mě, a já utekla jako šíp až do třetího pořadí lóží; tam si vyměním domino s mámou a sestupuji dolů v růžovém kartounu. Angelini mě pokládá za gardedámu černých domin a jde se dvořit mámě a mluvit s ní o našem předchozím rozhovoru, protože ji má za mne.
Srdcem i myslí jsem hledala Antonelliho – a hledala jsem Pizzardiho. Teď nebo nikdy se mohu přesvědčit, zda je opravdu nejkrásnějším mužem Říma. Zavolám Ingamiho a pošlu ho hledat Pizzardiho uprostřed nejpestřejšího a nejskvělejšího davu, za zvuků šedesátičlenného orchestru, ve svitu tisíců svíček.
„Ale kde budeš?“ ptá se mě dobrý Ingami, opravdu ustaraný, jak mi Pizzardiho přivede.
„Tady…“ řeknu, postavím se doprostřed sálu a schovám se za Merjeewského.
„Cože,“ řekne mi, „vy to myslíte vážně!“
„Ovšem.“
„A vy to přiznáváte?“
„Přiznávám, a ještě víc. Říkám, že jsou teď v Nice dva lidé, kteří mi strašlivě zamotali hlavu.“
„Ach! To už je příliš!“
„Před přítelem?“ řeknu klidně a prostě.
„Opravdu, máte o mně buď příliš dobré, nebo příliš špatné mínění!“ zvolá.
„Tak mě nechte na pokoji a konejte svou povinnost.“
Nikdo mě nepoznával, ach, nikdo, ale jsem ještě tak hloupá, že jakmile se na mě někdo jen trochu vážněji podívá, myslím si, že jsem prozrazena.
„Tady ho máte,“ řekne mi konečně Ingami a přivádí ke mně kohosi.
Ach, Bože můj! řekla jsem si v duchu. Tohle že je Pizzardi! Ne, ani na okamžik jsem tomu nevěřila, Ingami si ze mě vystřelil.
Údajný Pizzardi se mě zeptal už nevím na co – kdo jsem, myslím.
„Řekni mi napřed, kdo jsi ty,“ odpověděla jsem mu.
„Cože!“ řekl, „řekni mi to ty.“
„Ach ne, kde by bylo to napětí, kdybych ti to řekla?“
„Tak mi řekni něco jiného.“
„Já… nevím.“
„Cože!“
Díval se na mě s výrazem: Ach, vy mě nudíte vy, nejsem tu od toho, abych poslouchal takové hlouposti – a nechá mě tam stát.
Tohle finále ve mně vzbudí jakousi úctu k tomu ošklivci a chodím sem a tam po sále, ukazuji na toho muže a ptám se: kdo je to? Všichni mi odpovídají: Pizzardi.
Zastavím se tedy u Bruschiho, Angeliniho a dalších, kterým to není proti mysli – pořád se za mnou táhnou – a říkám jim, že Pizzardi je nejošklivější, nejhloupější a nejhrubší z mužů. Vyvalí oči a odpovídají, že osobnost, které takto prokazuji čest, je nejkrásnější kavalír Říma.
Co naplat, je třeba se podvolit pádným důvodům.
Obměkčím se a začnu toho muže sledovat a kroužit kolem něj s Merjeewským zavěšeným do rámě, abych si to stvoření trochu chladnokrevně prohlédla. Začněme [Zrušená slova] tuto bolestnou prohlídku. Je vysoký. Dobře. Ale shrbený! Špičaté lakýrky, to ano, ale nohy, které spolu nežijí ve svornosti. Běda.
Tvář… Ach, ušetř mě, Pane! Černé vlasy, to ovšem, a na temeni posazený malý klobouček jako pro hlupáka. Opilé oči… černý knír a… Ó lala. Brada a dolní část tváří samá jizva, stopy… po nemocech, říznutí… samé… Ach, jak je to ošklivé!
Zatímco jsem objevovala jednu po druhé všechny ty krásy, nepřestávala jsem tu kuriozitu obcházet.
Cože, řekla jsem si, a u toho to zůstane? Ne.
Byla jsem ještě v černém; převlékla jsem se do růžového a vrátila se do útoku, ale celá roztřesená. Někdy mě přepadají takové nevysvětlitelné hrůzy, jako loni před Doriou.
„Francouzi,“ řeknu nesměle, „Francouzi.“
„Co je?“ řekl a otočil se.
„Můj milý Francouzi,“ pokračovala jsem svým přirozeným hlasem a tónem, jakým se lichotí bláznům, „nebuď tak divoký.“
„Jak to?“ zeptal se a trochu si přitom prohlédl můj růžový kartounový ohoz.
„Ale ano, vypadáš tak hrozně, že se celá třesu, opravdu, naháníš mi strach.“
A jak jsem svou hrůzu vyslovovala, pomalu jsem se jí zbavovala.
„Ne, vážně?“
„Docela vážně.“
„Myslíš? Ale no tak, vlídnější tvář, prosím tě, mrazíš mě.“
„Zajímáš mě.“
„Jestli je to pravda, tak víc laskavosti.“
„Ale no tak! Ale no tak, člověk by řekl, že jsem tygr!“
„Lev a levhart zároveň.“
„Kdes vzala všechna ta zvířata?“
„Z výrazu tvé tváře.“
„Ale jdi.“
„Podívej se na mě zpříma. Dobře, jenže se mi zdá, že jsem tě znala s většíma očima.“
„Zmenšuji je, jak se mi zlíbí.“
„Abys méně viděl; podívej se ještě a usměj se.“
„Dobře,“ řekl a usmál se – a jak se snažil vypadat dobrácky, vyšlo mu to tak hloupě, že jsem se dala do smíchu.
„Tak co,“ pokračoval, „už jsi klidná, jsem ještě divoký? Podívej, vypadám jako hlupák.“
„Ne, ne“ – a dál jsem si ho prohlížela. Suchá kůže, červené lícní kosti, červené oči, dlouhý špičatý nos.
„Ukaž mi ruce,“ řekla jsem sklíčeně.
„Ruce lovce,“ řekl a ukázal mi je.
Krásné ruce s pěstěnými nehty.
„Ale kdepak, lovec italský.“
„Tygrů, hyen, šakalů?“
„Cha cha cha! Ne, lovec domácí zvěře.“
„Ale no tak, můj masožravče…“
„Ty jsi Afričanka, to vidím.“
„Možná.“
„Pojďme hned do Afriky!“
„Hned, ale jen na konec sálu, jsi až příliš hrozivý.“
„Opravdu nevím, jak se mám chovat; zavěs se do mě, nejsem tak strašný.“
Zavěsila jsem se do něj a Merjeewsky šel těsně za námi, připraven jako Mefistofeles zasáhnout do souboje Fausta s Valentinem. Brzy jsem už nic neviděla – Pizzardi, ten slavný Pizzardi, začínal být velmi duchaplný. Žádný italský přízvuk.
„Neznám tě,“ řekl, „kdo tedy jsi?“
„Žárlivá Španělka! Ach, žádné grimasy, říká se, že jsi domýšlivec víš, znám někoho, kdo se ti podobá.“
„Tělesně?“
„Ale ano.“
„To není divu, podobám se každému.“
„Domýšlivče.“
„Ale ne.“
„Ostatně mi to už řekli.“
Shledal, že mám malou ruku.
Nato jsem mu vyprávěla několik věcí, které vím od Antonelliho.
„Ty jsi snad členem Klubu!“
„Člověk má přátele.“
Protože se – i když neříkal zdvořile žádné opravdu lechtivé neslušnosti – tu a tam vracel k příčině lidské existence, byť docela zahaleně, vyčítala jsem mu, že je surovec. A tu mi vyložil celou teorii… víc vám neřeknu!
„Bože můj,“ řekl nakonec, „to je cíl a podstata všeho a všichni jsou takoví, jenže někteří lidé mají odvahu to přiznat a jiní ne. Já to přiznávám!“
„Ach, příteli, tomu se tedy říká upřímnost! Plácni si!“
A se smíchem jsme si potřásli rukou.
Nedělejte si o našem rozhovoru představu podle těchhle ubohých cárů.
Několik z těch pánů pořád volalo na svého Giroflu a říkalo mu: „jak můžeš být pořád s jednou a toutéž, to je otrava, pojď na večeři.“
„Máš velmi výrazný ruský přízvuk,“ řekl mi.
„Člověk si vezme, jaký přízvuk chce.“
„Jak to?“
„Hlupáku.“
Nato ho velmi vážně ujišťuji, že jsem do Říma přijela jen kvůli němu atd. atd.
Zvířeti to začínalo lichotit.
„Tady je krajan,“ řekl a přivedl mě k tajemníkovi našeho velvyslanectví.
„Cože,“ zvolala jsem, „anglicky!“
„Ach, prosím tě, nehraj si na Afričanku.“
„Tygře.“
„Ukaž tvář.“
Držel mě za krajkový lem masky.
„Ach, nebojím se tě, Pizzardi se umí chovat všude,“ řekla jsem mu.
„Máš pravdu…“ a stáhl ruku.
„Přiznej, že jsi Ruska.“
„Co je ti po tom! Výjimečné ženy nemají národnost – ženy duchaplné, hezké a elegantní.“
„To je pravda.“
„Muži také ne – třeba ty, ty nejsi zas tak moc Ital, ne, moc ne.“
„Hm… nejsem moc, ne.“
Dám mu černou rukavici, tu z levé ruky (jako tehdy na Kapitolu, jenže tamta byla bílá), a slíbím, že si o ni řeknu za rok, protože za rok… spousta věcí!
„Za rok,“ řekl, „proč? Opravdu, jsi velmi zvláštní.“
„Sbohem!“
Opustila jsem ho, abych nebyla opuštěna. Byly tři hodiny; vrátila jsem se do lóže, kde se máma rozplývala nad Bruschettiho krásou před několika pány, kteří se tam opírali o lóži a vtipkovali o gardedámě, zatímco já jsem se Bruschettimu smála.
Měl tu smůlu, že upadl v nemilost. Ti ubozí mladíci sháněli masky, s nimiž by šli pít šampaňské. Samozřejmě jsme utekly a já jsem znovu poslala Merjeewského na ples, v dominu, aby odpovídal, že to domino (já) byla kněžna Mechtcherská. To je od nás velmi ošklivé. V Římě neumějí maškarně škádlit, páni se nudí! To jsem dobře viděla, když jsem je zaujala já, která nic neumím; šla jsem spát ve čtyři a ještě jsem načmárala chvály a nářky na Pizzardiho.
napříč stránkou
Táhnou sálem jako vyhladovělí psi.
Vzbudili mě v sedm. V devět dvacet opouštím Řím. Usnu a jsem v Neapoli. Nespala jsem však tak tvrdě, abych neslyšela jakéhosi mrzutého pána, který si stěžoval průvodčímu na Praterovu přítomnost. A galantní průvodčí dal za pravdu našemu psovi.
Ale… ne, vůbec jsem nespala, nevím, jak vysvětlit, co se se mnou dělo, jen vím, že jsem strašně trpěla, a to neznámou, nevysvětlitelnou bolestí.
Antonelli mi stál před očima, jeho hlas mi zněl v uších, a v tu chvíli bych, zdá se mi, opustila celý svět, jen abych zůstala s ním a milovala ho celou duší, až k smrti…
Zavírala jsem oči a představovala si smrt Pietra, svého muže, své němé zoufalství při pohledu na mrtvé tělo ležící v jeho posteli. Pálila jsem všechen jeho nábytek i šaty a popel uzavírala do stříbrné urny; dávala jsem spálit jeho tělo a jeho popel se ukládal do zlaté urny, zřizovala jsem si v domě kapli, kde jsem trávila dny i noci padlá na tvář před jeho portrétem a před jeho ostatky. Zbožňovala jsem ho, hynula jsem bolestí, aniž bych uronila slzu… Poslyšte… nevím, ale nacházela jsem v těch ponurých představách neznámé, opojné slasti.
Ale tu je Neapol – jste jako já? Když se blížím k velkému a krásnému městu, zmocní se mě bušení srdce a neklid, chtěla bych si to město vzít pro sebe.
Do hotelu du Louvre nám to trvá přes hodinu. Úžasná tlačenice, a hlavně úžasný křik a zmatek.
Ženy tu mají výstřední hlavy. Vypadají jako ženy, které se ukazují v kočovných zvěřincích spolu s hady a tygry… Ach, Pizzardi a mořské panny neboli „úžasné živé ryby“ atd. atd.
V Římě mám ráda jen to, co je staré. V Neapoli je hezké jen to, co je nové.
Je to výheň.
Naříkám, že nemohu zbožňovat Pizzardiho… ale poslyšte, Larderel je v hotelu. Zeptala jsem se Rosalie, jestli je ten pán se svou metresou.
„Ne, slečno, není se svou metresou. Je úplně sám.“
Sama Rosalie mě poučila o téhle rozkošné… řekněme slovní hříčce; zdá se že Larderel má svou, že Larderelův kočí je rozkošný.
Jen naoko zbožňuji Larderela a Pizzardiho a vyčerpávám se ve výstřednostech, ale ve skutečnosti… ne, už ne, před třemi hodinami ano, teď je to pryč a už se to nevrátí.
Tak, už jen chybělo, abych zapomněla, že jsme potkaly Altamuru a že u nás byl; ten dobrák málem zešílel… svíjel se, klaněl se, smál se, byl šťastný.
Při večeři jsem třikrát vstala od stolu a jedním dechem jsem napsala, co si teď přečtete:
Krásný lovče lásky!
Vím, že nejsi stálý však vzpomeň na srdce jehož jsi byl vždy milencem na plese v San Carlu skryta před všemi čekám celou sklizeň těch zelených plodů.
Když jsi mi podal rámě ó nejsmutnější lotře mé srdce hořelo jako láva Vesuvu.
Po tolika radostech pravím sbohem hrozí mi nuda lásko má po těch nudách a krutém sbohem doufám v nové radosti drahá lásko má.
A pak… uvidíte zítra.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Veglione“ — karnevalový maškarní ples pořádaný v divadle. Teatro Apollo bylo hlavní římskou operní scénou; zbořeno bylo v letech 1888–1889 při stavbě nábřeží Tiberu. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Morte !“ ↩
Pozn. překl.: Tak v tištěném vydání; patrně jde o Francesca Paola Tostiho (1846–1916), skladatele písní a zpěváka, tehdy v Římě módního. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Come“ a „qui quando il tuo caro amico è in una bella disgrazia !“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky (chybnou italštinou): „Prendo la terra che tu hai calpodato, la porto al more e poi alla testa per rescar mi la manimante.“ — konec je nejasný; Marie napodobuje arabský pozdrav, ruku na srdce a na čelo. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „son solo, sempre solo.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ma dove sarai ?“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Eccolo“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Dimmi, prima chi sei tu“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Come !“ a „tu dimmulo.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „A no, dove sorebbe l’interesse s’io ti diessi.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ben, dimni qualche cosa d’altro.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Io... non so.“ ↩
Pozn. red.: V Gounodově Faustovi vede Mefistofeles Faustův meč v souboji, v němž padne Valentin, Markétin bratr. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Campidoglio“ (Kapitol); název místa. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „sorprendenti pesci viventi“ — vyvolávání pouťového komedianta. ↩
Pozn. překl.: Patrně francouzská slovní hříčka: coquine (metresa) zní podobně jako cocher (kočí). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky (následující čtyři odstavce, s Mariinými chybami); verše jsou přeloženy volně a bez rýmu, protože Mariina italština je na několika místech nejasná. ↩