Pondělí 5. února 1877

Pelikan přišel na oběd, aby se definitivně domluvil o odjezdu a o tom, co dál s jeho vášní k paní Zurmüllenové a s pletichami Broussaise, který ho od ní chce odvrátit: Pelikan by rád na cestách trochu vychladl.
Na Skating-rinku ta nejhezčí podívaná, jakou si lze představit. Překážkové závody, závody o kroužky. Když po starších nastoupily malé holčičky, všichni se napřímili, aby lépe viděli. Lise Kondareffová vyhrála za bouřlivého potlesku
V tu chvíli se u nás zastavil Rangoni s hraběnkou del Verme zavěšenou do rámě. Také on jede do Neapole nebo na Sicílii, jak říká. Kolem dokola napjali provaz, aby uprostřed rinku vyhradili místo pro bruslaře, kteří nezávodili. Tam se také zdržovali rozhodčí.
napříč stránkou
Rangoni s námi mluvil asi deset minut a ani přitom nepustil paní del Verme – to jsou ty italské způsoby.
Audiffret pochopitelně také. Dvacetkrát jsem se od jeho pohledů odvrátila, a tu, chtěje se nepochybně pochlubit nesmyslnou důvěrností, se mě posunkem zeptal, jestli chci závodit. Odpověděla jsem jiným posunkem (mezi publikem a rozhodčími vede závodní dráha), že nerozumím a že o porozumění nestojím. Tu teta, náramně šťastná, začala dávat jedno znamení za druhým, nazvala ho Sorokou, a Záhadný na to odpovídal úsměvy a natahoval hůl, jako by chtěl sejmout kroužek, a na té holi pak předvedl jakousi němou serenádu.
Potom jsme daly najevo, že kněžna Souvoroffová je s námi zadobře, a ona se skutečně chovala jako vždycky. Tu ke mně přišel Belle-de-jour (správnější je bel) a pozdravil mě. Na tuhle příležitost jsem čekala dlouho, protože se mě to zvíře na veřejnosti vyhýbalo zdravit. Tentokrát tu bylo mnoho lidí, přišel si se mnou promluvit, a já jsem ho sotva postřehnutelně pozdravila a otočila se k němu zády, abych mohla rozprávět s kněžnou.
Dobře.
Byli jsme se Zoubaloffem, Bihovetzem, paní Zurmüllenovou a panem Bikowským, kterého mi včera představila u sebe.
Dobře, dál... Večer plný událostí, chcete-li. Neboť kromě Pelikana, Zurmüllenové, Bikowského a Meyssnera tu máme Galulu, Gautiera a.... Michku Gautiera, jeho bratra. Vězte tedy, že jsem se líně a fantaskně zakoukala (?) do toho Michky po jednom večeru v Opeře, kdy jsem v lóži jeho sestry, sousedící s naší, zahlédla špičku jeho napudrovaného nosu. Michka je menší než Pépino, má vypoulené oči a jinak velmi krásnou tvář, a hlavně velmi zhýralou, což mu dává zdvořilé, uctivé, mravné způsoby.
Nečekala jsem tolik lidí, a tak jsem měla bílý soukenný kabátek, otevřený u krku na košili se schillerovským límcem, jejíž rukávy, rovněž zdobené krajkami, vykukovaly zpod soukenných rukávů. Vlastně nejsem nerada, že jsem byla takhle oblečená... a pak jsem byla trochu v mlze, špatně jsem konverzovala a špatně se chovala. Nevím, o čem jsem mluvila, leda o dopisech, které dostávám ohledně náboženství a duše. O dopisech, které chtěl Galula vidět, které se svědomitě prozkoumaly kolem stolu a byly prohlášeny za velmi hloupé.
Protože se Galula chlubil, že viděl mé pokoje, zavedli tam všechny ostatní... i Michku. Ostatně je to starý známý, a co nevíte, je, že jsme spolu za války ošetřovali raněné na nádraží, ve společnosti Pepina, který se jednou zeptal Diny, jestli nemá vývrtku „u sebe“.
Když zůstaneme v rodinném kruhu, škádlí mě se Sorokou, ale když vidí, že to nezabírá, přejdou na Pietra, na Soriu a nakonec na Michku. Nic z toho se mě nedotýká. Ani Soroka; myslím si to proto, že nemám nikdy chuť ho vidět, nikoho z nich.
Ach, moje hrdlo, ach, můj hlas! Nemocná! Nemocná! Je to k zoufání.
Ach ano, zapomněla jsem říci, že jsem dnes vyšla s touhou potkat Soriu.

Poznámky

Pozn. překl.: Belle-de-jour (svlačec, doslova „kráska dne“) je ve francouzštině ženského rodu; Marie přezdívku muže opravuje na mužský tvar bel. ↩
Pozn. red.: Prusko-francouzská válka let 1870–1871, kdy bylo Marii jedenáct let. ↩