Pátek 12. ledna 1877

Narodila jsem se 12. listopadu — ale měla jsem se narodit teprve 12. ledna; proto se mi věk počítá od 12. ledna, starý styl. Tedy za dvanáct dní mi bude osmnáct let… Merjeewsky, který si plete ruský kalendář s tím druhým, mi dnes přichází blahopřát, se svou matkou, a přináší mi květiny. Potom se objeví Galula.
Měla jsem na sobě mnišský kostým… Všichni chtějí vidět můj pokoj a já jim ho ráda ukazuji. Vystoupí se do prvního patra a vejde se do docela malinkého předpokoje [Zrušená slova] z rudého saténu, strop i draperie, a protože je ta místnost malá, dveře a okno, malované v pompejském slohu, ji úplně vyplňují.
Odtud se přejde do mé ložnice, která je azurově modrá — kontrast nápadný a rozkošný, člověk by si myslel, že je v nebi. Ostatně ta místnost připomíná vnitřek krabice na rukavice, celá potažená a prošívaná saténem, protkaným bílými krajkami a tylem. Postel představuje lasturu nesenou okřídlenými lvími tlapami; ani kousek užitkového nábytku, všechno je poezie. Ze stropu, nařaseného do tvaru slunce, visí sèvreský lustr. Dál poměrně prostorný toaletní pokoj ve světlém květovaném kretonu, s nábytkem z bíle a růžově lakovaného dřeva. Hojnost skříní a zrcadel; [Zrušena 2 slova] Velká křesla, do nichž by se člověk hned posadil, několik lehkých židlí, prádelník je skrytý pod etažérkou se zrcadlem pro pár nezbytných knih. Ještě dál skutečný toaletní pokoj — koupel atd., potom komora se skříněmi, z níž se člověk vrací do rudého předpokoje. [Zrušena 3 slova] To všechno je světlé a zářivé, protože všude jsou okna: na moře, na hory, na věž Audiffret.
Se svými návštěvníky jsem nedošla dál než do ateliéru — tak říkám tomu pokoji, protože v něm občas maluji a pracuji vždycky.
Poznámka editorůnote of the Cercle edition’s editors on the manuscript pagination
[Marie přeskočila ze strany 78 na 81, nic však patrně nechybí]
Cesta do Ruska, únava, výdaje, slzy, modlitby, nuda, otrava na venkově, snahy probudit nějakou otcovskou něhu, nějaký lidský cit… Všechno bylo marné. Ale nelituji, že jsem jela. Takhle aspoň vím, že odtamtud nemám co čekat, kdežto předtím se zdálo, že všechno je tam. Kdybych nebyla jela, litovala bych toho celý život.
Pan Constantin Bashkirtseff si vzal za ženu nejkrásnější a nejcnostnější z žen, dceru nejváženějšího muže Poltavské gubernie. Učinil tuto ženu naprosto nešťastnou, ponižoval ji víc, než lze vypovědět, a spolu se svými sestrami ji dohnal k takovému zoufalství, že utekla k rodičům, spokojena, že může strávit svá nejkrásnější léta na venkově, jako v hrobě, jen když bude žít v klidu. A při své kráse mohla… dělat vše, co dělaly ostatní — a ty jsou přitom ctěny, bohaté i krásné, jako například ta Souvoroffová.
Pan Constantin Bashkirtseff [Zrušená slova] dal své ženě dvě děti, o které se nikdy nestaral. Žena — to je něco jiného, té nemusel dát nic, ale děti byly jeho.
Už dva roky je Paul na venkově bez učitele, bez jediné knihy!
Stala se ze mě slečna. Co dělá můj otec?
Přijíždí s paní Tutcheffovou a zostouzí nás všude, kde jsme, svou dvojznačnou přítomností a svým ohavným chováním.
Zkusí-li to s ním někdo zhurta, je krotký a pokorný, ale řekne-li mu někdo vlídné slovo, stane se z něj nadutec, hrubián, ohava. Jedu k němu, a on v odpověď na všechno, co dělám a říkám, dělá všechno, co dělal dosud, a navrhuje mi, abych se přestěhovala do Gavronzi…
Ubohý blázen! Kdo ví, co nám Bůh chystá. Snad bude ve stáří potrestán za to, že se ke mně zachoval tak hanebně. Neboť já se ho zříkám.
Existuje muž, jehož jméno nosím a který mi dal život — a ještě, nebýt mé matky, byla bych ošklivá a prohnilá jako on —, ale ten muž není můj otec. To by se pak musel ctít i Prater, ten taky dělá štěňata… pro své potěšení.
Seděla jsem dvě hodiny před zrcadlem — a nic jsem neviděla. Zítra — nebo spíše dnes — je náš Nový rok.

Poznámky

Pozn. red.: „Starý styl“ — juliánský kalendář, který Rusko používalo do roku 1918; zaostával za gregoriánským o 12 dní (od roku 1900 o 13). Marie se narodila v listopadu 1858 (sama uvádí 12. listopadu), svůj věk však počítala od 12. ledna starého stylu, jak zde píše. ↩