Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 2. ledna 1877

Z Říma jsem si odnesla tentýž příjemný a mdlý dojem jako z Neapole — a skicu staré ženy, udělanou celkem slušně.
Jsem v Janově.
Jsem klidná. O Pietrovi se nám mluvilo zcela přirozeně, jako by se nic nestalo — nikdo nevypadal, že by se jím zabýval nebo že by věřil nejrůznějším věcem. Cestovali jsme s jakýmsi pomatencem.
Začala jsem snění v osmi obrazech.
Minulou zimu i nyní jsem procházela téměř každý den přes náměstí Barberini — a na rohu jednoho domu jsem četla nápis červenými písmeny, který mě včera obzvlášť zasáhl: Vogliamo l'accessione al regno costituzionale di Vittorio Emanuele.
Tato vůle vyjádřená tím harmonickým a jemným jazykem vytváří půvabný kontrast — nacházím v tom cosi jako nechtěnou koketerii. Jsem naivně nadšena, když vidím, jak někdo žádá o krále.
Za touto větou se v mé představivosti zdvíhá obludná postava Viktora Emanuela — poznamenaná podivnou vznešeností — pochodující na Řím, nechávající se na Kapitolu pouhými čtyřmi tisíci provolat Re e liberatore. A uskutečňující tak sjednocení nejkrásnější země světa.
To vám prožene žilami záchvěv nadšení — a ujišťuji vás, že ošklivá hlava tohoto krále vydá za mnohé hlavy z antiky.
Tato věta má ještě jiný smysl. Je to přání mladé Itálie — zdá se mi přinesena na neviditelných křídlech — a dojímá a obměkčuje, aniž by bylo jasné proč.

Středa 3. ledna 1877

Vracím se z Říma — viz spíše doplněk.
Dnešní den byl stráven v San Remu — princezna přišla za maminkou a pozvala ji na oběd. Byli jsme tedy všichni spolu. Maminka hubovala — to jest pokárala svého manžela; ostatně vše šlo dobře. Mladý pár je sympatický a Hélène je velká filozofická lotryně — spíše dobrá než zlá. Bezpochyby leželi všichni mamince u nohou — ale nevím, co píši, jsem unavená.
Jsem znovu v Nice. Ó hrůzo!

Čtvrtek 4. ledna 1877

Anitchkoffovi — dědeček slepý, Pelikan hluchý, Broussais křičí, všichni křičí! Hnědé stěny, kukačkové hodiny, hádky dědečka, který řve a naříká pro nic…
A ještě to! Klepy — neboť paní Tutcheffová vypravuje, že už nemáme nic, že se vše prodá, že kočáry u Bindera jsou objednané, ale nedodávají se pro nezaplacení, že… že…
Starci, hnědé stěny! Ó noční můro, ó zoufalství, ó šílenství!

Pátek 5. ledna 1877

Na vévodu z Hamiltonu si vzpomínám jen proto, abych si řekla, že jsem ho zapomněla — tato úvaha mě napadá v souvislosti s tím, co jsem o něm říkala Pietrovi.
Byla jsem v Římě — a je to, jako bych tam nebyla. Přesto se zdálo, že jsou všichni, které jsme potkali, rádi, že nás opět vidí — a stále vidím vlídnou tvář Potechinovu, s nímž jsme jednoho večera šly na Skating — vždy s myšlenkou najít tam Antonelliho, neboť večer se tam schází špatná společnost. Dali nám královskou lóži — ale nikdo tam nebyl… Procházka na Pinciu prvního dne v roce, krokem pro množství kočárů, mezi dvojitým špalírem mužů, mi je vždy potěšením. Napínám uši a slyším ty nejlichotivější poznámky. Bog — hrabě de Pominsky vlastním jménem — vrhá své zamilované pohledy víc než kdy dřív. Ta drzá bestie není bez půvabu — ale stačilo by mi vědět, že o mně pronesl sebemenší, byť sotva nevlídné slovo, abych ho nenáviděla nadmíru. Pozoruhodná věc — po těch osm dní v Římě jsem měla plný hlas; sotva jsem přijela do Nice, mám znovu ropuchu v hrdle.
Abych zkrátila čas, spala jsem do jedné hodiny — a u oběda mě zastihli v županu hrabě Merjeewský a jeho matka. Jsou v Nice již několik dní a přicházejí často.
Nechávajíc Broussaise chrlit jeho nejextravagančtější vtipy, odešla jsem po jedné z nejbouřlivějších večeří. Hraji roli uvězněné opice, k níž se každý přiblíží, prostrčí mřížemi hůl nebo deštník — a když opice předvedla své nejkrásnější skoky, nejpropracovanější kousky a ty nejzuřivější grimasy, vzdálí se s úsměvem na návštěvníka, jemuž chtěl to zvíře ukázat.
Pak se lidé slitovávali nad osudem ubohého Émila — zruinovaného Saëtonem, Crescim a dalšími. Jsouc v Římě, napsala jsem akrostich, který jsem poslala do Petrohradu.
Émile za pár dní Mňoukat bude, neb hltaní Il jeho věž prodali — hni — Lstivě mu zahráli špatní En voilà un four?
Qu'onc — po té slovní hříčce — Komu se bude dvořit?
Un immense concours — Dám, jež za svůj amor Indemniser tour — Nechávají věží třást —
Fichu coquin, křičí, bonjour!
Rends-nous nos cœurs, affreux Giaour — Et puis va-t-en dans quelque four, Te fourrer — ó Troubadour!
A pak píseň o návratu ze Srbska — nebo spíše scéna.
1. jednání
Girofla v tureckém županu a v pantoflích — jde poskakujícím krokem a zpívá. Scéna se odehrává mezi náměstím Masséna a orientálním obchodem.
Vracím se, ó křesťane, z těch míst veselých a zářivých — neznaje zeměpisu ocitl jsem se na místě jiném než Srbsko.
(Zastaví se a jako zachycen líbeznou vzpomínkou se usměje a plácne se do kolen.)
Jaké krásné počasí. Ach! Satane — byl jsem u Sultána! bis.
Ušetřím vám zbytek.
Tedy dnes večer bylo velké přijetí v mém apartmá — osvětleném jako vždy. Miluji světla. Mezi přítomnými osobami vysokého postavení bylo možno spatřit paní Anitchkoffovou se třemi dcerami, generála Bibiho, Collignonovou, Walitského, Dinu, mou tetu a maminku. Seděla jsem u krbu, opírající se o příruční stolek — nohy královsky rozkročeny — s čepcem Marie Stuartovny na hlavě; ne nohy — já. Nohy jsou obouty v červených střevíčcích, které zhotovil Rubini po vzoru egyptské obuvi, jež mě zaujala v „Aïdě".
Snad si myslíte, že jsem zklamaná, že jsem neviděla Antonelliho. Nu, mýlíte se. Nemám mu co říci — pro tuto chvíli by z toho přišly jen výčitky.
– Já, výčitky? Později.
Přesto je hrozné, že existuje muž, který si o mně myslí to, co si Antonelli má plné právo myslet — a se znalostí věci.
Ó šílenství, ó ponížení, ó zatmění rozumu.
Culpa mea.
Dubium, illusio, deceptio, oppressio. Hle, můj život vyjádřený v ušlechtilém jazyce.
Nacházím dopis od Berthy u příležitosti nového roku a sáček fialek, jaké se najdou jen v Nice — poslaný Ricardem.
Jen Nice mi je k užitku. Nejsem roztěkaná — trávím svůj život vědeckými a historickými výzkumy, učím se tolik věcí, které nevím.
A tu… přichází šílená touha mít nádhernou pracovnu plnou vzácných knih — a trávit v ní většinu času.
Proto chci do společnosti: najít bohatého manžela a odevzdat se studiím, stýkat se s učenými muži, se spisovateli, s umělci. Proto.
A vy to přisuzujete touze ukazovat šaty!
Ani trochu jimi nepohrdám — naopak. Fyzický přepych je nezbytný pro přepych mravní.

Sobota 6. ledna 1877

Na Skatingu jsem potkala kněžnu Souvoroffovou, která mi… zopakovala o Tutcheffové totéž, co onehdy u Mortierů. Bylo to v souvislosti s tím, co jsem říkala o Nice.
Je to město klevet a pomluv — to jsem se dozvěděla při návratu z Říma.
A vyprávěla jsem jí to vše.
– Nevšímejte si těch klevet, řekla, a berte…

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky: „Chceme přistoupení k ústavní monarchii Viktora Emanuela." — Heslo italského risorgimenta. ↩
Pozn. překl.: Italsky: „Král a osvoboditel" — titul Viktora Emanuela II. po sjednocení Itálie. ↩
Pozn. překl.: Viktor Emanuel II. (1820–1878) — první král sjednocené Itálie; proslulý svým impozantním, byť neohrabaným vzezřením. ↩
Pozn. překl.: „Mladá Itálie" (italsky „La Giovine Italia") — risorgimentové hnutí založené Mazzinim roku 1831, usilující o sjednocení Itálie a republikánské zřízení. ↩
Pozn. překl.: „Sympatický" (francouzsky „sympathique") — milý, příjemný; ve francouzštině 70. let 19. století silnější a přesnější výraz než pouhé „hezký". ↩
Pozn. překl.: „Hnědé stěny" (francouzsky „murs marrons") — pro Marii ztělesnění maloměšťácké provinční šedi. ↩
Pozn. překl.: „Kukačkové hodiny" (francouzsky „pendule à coucou") — symbol maloměšťáckého vkusu a provinčního měření času, Mariinu estetickému cítění hluboce cizí. ↩
Pozn. překl.: Akrostich — počáteční písmena sloupce tvoří jméno „EMILE". Marie skládá rýmovanou hříčku: „vautours" (supi) = věřitelé, kteří Émilovi prodají majetek. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „En voilà un four!" — „To je teprve propadák!" (doslova „pec"); divadelní slang pro naprosté fiasko. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „indemniser" — odškodnit; Marie ponechává slovo ve francouzštině i v akrostichu psaném v češtině. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „Fichu coquin, bonjour!" — „Ten prokletý lotr — dobré ráno!" Zachovávám francouzský výkřik jako v originále. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „Rends-nous nos cœurs" — „Vrať nám naše srdce." ↩
Pozn. překl.: „Giaour" — nevěřící; termín z osmanské kultury, popularizovaný Byronovou básní „Giaour" (1813). Zde: bezbožný svůdce. ↩
Pozn. překl.: „Girofla" — postava z operety „Giroflé-Girofla" (Lecocq, 1874); Marie jméno přejímá pro svou smyšlenou postavu srbského dobrovolníka. ↩
Pozn. překl.: Latinsky: „Moje vina" — z katolické zpovědní formule „mea culpa". ↩
Pozn. překl.: Latinsky: „Pochybnost, klam, podvod, útlak." — Marie ironicky shrnuje svůj život v lékařsko-filozofickém žargonu. ↩
Pozn. překl.: „Pracovna" (francouzsky „cabinet d'études") — pánská pracovna či soukromá knihovna; tradičně mužská doména vyhrazená vážné intelektuální práci. ↩