Pondělí 1. ledna 1877

Snažím se být veselá — přichází Visconti. Je to „přítel" — hovoříme o svých intimních záležitostech. Říká, že se o tom nemluvilo. To mě příliš uklidňuje. Vypráví také, že kardinálova dcera hodlá podat zbytečnou, leč velmi skandální žalobu na rodinu Antonelliů — a že hrabě Louis a jeho rodina žijí tak uboze a vedou tak špatně domácnost:
– Že jsem tam nakonec přestal chodit — říkám vám to otevřeně — neboť pro mne je tak špatně vedená domácnost jako kopanec do zadku.
Nu a mně to je také kopanec do zadku — a přemýšlím o své shovívavosti vůči Pietrovi s úsměvem soucitu.
Je to podivuhodné, jak mě tyto věci urážejí.
Čím hlouběji padá, tím více lituji své slabosti — a tím klidnější jsem pro přítomnost.
Dostala jsem anonymní koš květin. Konvalinky a břečťan… to svádí k snění. Není to ani Simonetti, ani Plowden — ten přichází před večeří „ze strachu, že nás večer nezastane". Všichni ostatní by poslali navštívenku… Maminka se směje a ujišťuje mě, že je to Angelini.
Vycházíme — a pro velkou skromnost si nasazuji černý klobouk. Je velmi hezký.
Procházka — dav laskavý, šťastný, naivní, vroucí, umělecký, bavící se jako dítě na slavnosti…
Podivuhodný západ slunce. Moje duše jako by měla křídla a chtěla vzlétnout do nebeských výšin.
Chce se mi do Paříže. Poslala jsem poštou Angelinimu pramének černých vlasů z maminčina drdolu.
Obrovský nos Doriovi — aby si vzpomněl na paní Leghaitovou. A pomerančový list Paulu Antonellimu.
A dopis Angelinimu, v němž ho prosím, aby mi koupil bonboniéru a poslal ji do San Rema, na Roccu… Zítra odjíždím — ale to jsou materiály pro Karneval.

Poznámky

Pozn. překl.: Konvalinka — tradiční novoroční květina pro štěstí ve Francii a Itálii; břečťan — ve viktoriánské řeči květin symbolizuje věrnost a věčné připoutání.